Po tři roky starém nadupaném debutu (s touhle statistikou mám trochu problém, neboť na mě dost silně zabralo už EP „The Primacy Of Reason“ a tak mám tendence i tenhle počin označovat jako důležitou studiovou řadovku) se vsetínští Ascendancy s novinkou "The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus" vrací zpátky na zem. Tedy alespoň tématem svého koncepčního příběhu, který nás po předchozí vesmírné výpravě zavede zpátky na matičku Zemi, přímo do víru boje o osud lidstva, hudebně zůstávají stále na hvězdné obloze.
Tři roky od sebe dělí albovou prvotinu „Out Of Nowhere“ a aktuální desku, tři změny zaznamenala i sestava kapely. Ty tři roky zkušeností a vývoje znát jsou (kdyby v ničem jiném, tak vokál Ivana Jakuba mi přijde daleko dospělejší, přitažlivější a působivější, jako by bral nějaké lekce a odstíny barev do svého hrdla od charismatického Maya Petranina ), ty změny v sestavě nikoliv. Což je v případě Ascendancy nesmírně důležitý stav, v kole minulém jsem doporučoval dřív, než na sebe pustíte kompletní nahrávku, zaměřit se na stopu každého jednotlivého muzikanta. A nemám potřebu u „"The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus" tuhle radu jakkoliv měnit.
Hudebně jsou Ascendancy stále velice pestří, dráždivá symbióza přehršle barevných a poměrně často dominantních kláves i řezavé kytary opět přináší spoustu vzrušujících momentů, rozmanitost divokých živelných bicích žene nahrávku dopředu, případně zvyšuje dramatičnost vláčnějších momentů. Libor Kukula má, coby výhradní autor hudby, na svědomí zase řadu podařených melodií a nápadů, fakt, že Ascendancy spíš, než aby kdovíjak progresivně kličkovali, hrají víc přímočařeji, a nebo sází na atmosféru, desce hodně prospívá.
Mám-li vyďoubávat nějaký nedostatek, je jím právě vědomí, že se jedná o koncept s jasně danou dějovou linií (velkým plusem je, že Ascendancy se dokázali vyhnout tomu nejběžnějšímu klopýtnutí – totiž snaze udržet dějovou linii i na úkor hudební přitažlivosti, ta si drží vysokou laťku) a soubojem dvou naprosto odlišných charakterů (superhrdinů a superpadoucha), které však od sebe ne a ne a nemůžu (bez textové přílohy) odlišit. A budu-li to hodnotit čistě libostí pocitů z povedených nápadů a skvělého provedení, vyhrává u mě záporák Illuminatus, zejména díky ostře dynamické a akční „A Man Without Identity“ či tahavě (s až gotickým ocáskem) melancholická a silně emotivní „Why“. U klaďáků úžasňáků pak absolutorium získává jejich melodický (i instrumentální) kolotoč v „The Amazing Ascendancy“ (a úplně živě vidím, jak si tuhle „sebechválu“ můžou kluci vychutnávat na koncertech), či v závěrečné, skvěle vygradované a pompou vonící „The World Doesn´t Want To Be Saved“.
Textové poselství téhle desky je možná trochu hořké a alarmující, celkově však po "The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus" ve sluchovodech zůstává velice chutný (ještě ždibec a nebudu se bát použít výraz „slastný“) pocit. Opět platí, že deska je prosta jakýchkoliv prvoplánovitých háčků, a tedy že její prozkoumávání (a vychutnávání) vyžaduje čas a pozornost. Ale tahle investice se bohatě vyplatí.
|
