Když přišli italští Evenoire se svojí debutovou deskou „Vitriol“, poplácával jsem je pomyslně po rameni a označoval je za naději gotického metalu, především pro velice povedený zpěv jejich dominantní frontwoman Lisy Stefanoni, mistrně využívající bohatou škálu hlasových odstínů, dovedně zpracované melodické nápady, jejich nezbytnou chytlavost, umění hrát si s atmosférou, probouzet emoce i schopnost napsat výraznou hitovku. Albovou prvotinu a aktuální desku „Herons“ dělí přesně dva roky a dvacet dní. A to je asi ten nejzásadnější rozdíl, který stojí za zdůraznění.
Jinak je totiž u Evenoire (naštěstí) prakticky vše při starém. Tedy alespoň po zprůměrování. Desetinky do plusu Evenoire získávají v první řadě díky slavíčkovi u mikrofonu. Lisy se svým přitažlivým vokálem umí dovedně a sebevědomě čarovat v různých polohách (když si ještě přibere na pomoc parťačku Linneu Vikström, jako v „Tears Of Medusa“, je z toho těžká vokální extáze) , a i když daleko víc sází na zasněnější polohy či svižně nadýchaný zpěv než nějakou dračicovitost (samozřejmě, že dojde i na dramaticky vypjaté pasáže či lehkou agresi), i v těch klidnějších vodách dodává skladbám patřičné napětí. Pozadu nezůstává ani se svojí flétnou, se kterou opět dovedně kouzlí s atmosférou, a v kombinaci s rozvernými folkovými motivy získává další plusové bodíky. Pochopitelně, jestliže v průměru jsme na svém, někde ty desetinky musely ubýt. Nemůžu se zbavit dojmu, že ve chvíli, kdy ztichne Lisy, případně její flétna a její kumpáni dostanou prostor pro svoje sólové kreace, že ho (to neplatí globálně, samozřejmě, že i v instrumentálních pasážích se zajímavé momenty najdou) ne vždy dokáží dostatečně využít a zaplnit a Evenoire tak občas upadají do vaty.
Nejlepší okamžiky? Žhavě vypjatá Lisyna hlasová ekvilibristika, velice atmosférické doprovodné vokály, parádní změny tempa a nálady z jemného pohupování do natlakovaného napětí v „Season Of Decay“, loudavé a skvěle vygradované vyprávění s dominantní flétnou, osudově znějícími bicími, folkem načichlou vokální linkou a
bombastickým nádechem alá Edenbridge ve „When The Sun Sets“ a skočnost (stejně jako v prvním kole ten příjemný stín Blackmoreovy noci) postupně mohutnící, lehoučce taneční melodie se sladkým vokálem ve finální „Wild Females“.
Silná desítka skladeb, příjemně chytlavé melodie, smyslná vokalistka, troška pompy, troška bombastiky, troška dunícího metalu a jedinečná flétna. Potřebujete pro povedený gothic metal (s folkovou příchutí) ještě něco víc? Evenoiří „Volavky“ mají potenciál na sebe příznivce tohoto stylu bez problému přilákat.
|
