Debut „KIll´Em All“ vynesl Metallice až nečekané ovace, kdy se kapela doslova za hodinu stala v undergroundových kruzích jedničkou. Stále se sice hrálo po klubech, ovšem už začaly chodit nabídky na účinkování na větších akcích, kde Metallica ukázala svou živočišnou sílu a leckdy smetla z pódia i zavedenější jména. „Bylo to, jako kdybychom byli ve snu. Mysleli jsme si, že už jsme rockové hvězdy, že jsme jako Diamond Head,“ popsal období po debutu Lars Ulrich. Kapela sice stále byla jen underground, ovšem neuvěřitelně na sobě pracovala. Zlepšovala se jak ve skládání, tak i v instrumentálních dovednostech, kdy zejména Hammett šel nahoru raketovou rychlostí.
Změna se promítla hodně brzy. Už s druhou deskou „Ride The Lightning“. Metallica zcela rezignovala na jednoduché punkmetalové hoblovačky ve stylu „Motorbreath“ nebo „Whiplash“ a ponořila se do mnohem propracovanějších kompozic, které nezřídkakdy přesahují svou stopáží šest minut. Styl se stal pomalejší, valivější a zatěžkanější. Za rok od „Kill´Em All“ tak Metallica vyspěla tak neuvěřitelně, že si dovolila na úvod desky zahrát čistě akustickou kytaru (u thrashmetalových kapel záležitost v té době nevídaná) a i když úvodní „Fight Fire With Fire“ je opět rychlopalná vypalovačka, kytarová hra je mnohem vrstvenější a propracovanější, než tomu bylo u debutu. Sází se více na techniku než na rychlost a dravost. To se naplno projevilo u titulní „Ride The Lightning" (ta nese ještě rukopis Davea Mustainea)“, která se kupředu valí ve středním tempu, ale s mnoha změnami, které jen svědčí o překotném vývoji Metallicy.
S třetí „For Whom The Bell Tolls“ přichází jeden ze dvou stěžejních momentů alba. Do zvuku umíráčku vtrhne nekompromisní kytarová vyhrávka, která pak rozvíjí celou skladbu až do frenetického refrénu, jenž už předurčuje stadiónovou budoucnost kapely. Ta si už v roce 1984 byla natolik jistá v kramflecích, že na své album zařadila i klasickou baladu (také jev dosud nevídaný) „Fade The Black“, která se stala prazákladem pro takové majstrštyky, jakými v budoucnu byly „One“, „Nothing Else Matters“ nebo „The Unforgiven“. Hetfield v ní ukázal, že je skutečně slušným zpěvákem, i když sám o tom přesvědčen nebyl. Své místo vokalisty stále nabízel Johnu Bushovi z Armored Saint, jenž vytrvale odmítal, aby si pak mohl za pár let rvát vlasy. „Fade The Black“ tak Metallicu vrací k soundu sedmdesátých let, což potvrdil i sám Hetfield, když přiznal, že výrazově tahle skladba čerpá možná až moc okatě z britské kapely Wishbone Ash.
Naopak „Trapped Under Ice“ opět Metallicu vrací zpět do thrashových kolejí, a pravděpodobně nejvíce připomíná skladby z „Kill´Em All“. Ovšem řadě z nich se bohužel nevyrovná. A spolu s následující, nevýraznou „Escape“ je nejslabším místem alba. Kapela si to ale naplno vynahradí s následující „Creeping Death“, která podobně jako „For Whom The Bell Tolls“ patří do zlatého fondu kapely. Hřmotný riff, který se směle může řadit k té největší klasice světové tvrdé hudby, rozvine pestrou paletu hudebních postupů a dynamických změn, aby skladba vyvrcholila v apokalyptickém závěru. Na ten plynule naváže výtečná instrumentálka „The Call Of Ktulu“ (inspirovaná tvorbou H. P. Lovecrafta), která z akustického úvodu přerůstá v kytarový souboj Hammetta s Hetfieldem, a kde Burton předvádí až dechberoucí jízdu na hmatníku své basy.
Najednou je konec. Ticho, balzám na duši. Dnes už je jasné, že tahle deska je klasika z nejklasičtějších. Časem prověřená a přece tak dodnes svěže znějící. Album, které z dravé štiky udělalo krvežíznivého žraloka, trhajícího konkurenci s gustem na kusy. Metallica se hrnula na samotný kovový trůn.
|
