Když si nějaká kapela dá do svého názvu jméno (ponejvíce) amerického velkoměsta, můžete se skoro se stoprocentní jistotou vsadit, že bude hrát AOR. A nejinak je tomu i v případě švédských Houston, kteří vydávají už svou čtvrtou desku. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby se opět nejednalo víceméně o album předělávek. Houston ovšem do nich implantovali své vlivy, mezi které patří takové veličiny jako Boston, Kansan, Asia, Foreigner nebo především Survivor, kteří jsou z tvorby stockholmské pětice slyšet úplně nejvíc.
Už jsem zmínil, že „Relaunch II“ je víceméně deska coververzí. V podstatě ano, i když mezi šesti covery se nachází čtyři vlastní skladby. Ale vezměme to popořadě. Posluchači nemůže uniknout, že vybrané skladby jsou zvoleny jaksi podivně. Určitě se dá pochopit velmi dobrá verze „Justice For All“ od poprockového zpěváka Johna Farnhama či „Souls“ od Ricka Springfielda. Tady je všechno v pořádku. Ovšem když se rozezní neskutečně vlezlý a protivný hit One Republic „Counting Stars“, skoro si ťukáte na čelo, proč tohle hraje rocková kapela.
To je stejné, jako když se k Houston připojí zpěvačka Lizette Von Panajott a kapela spustí další podivnost a tou je „Do What You Want“ od Lady Gaga. Aby nedošlo k omylu. Vůbec mi nevadí, když se popových coverů chopí rocková kapela, ale Houston v nich právě jako rocková kapela vůbec nezní a proto přehrání těchto věcí ztrácí své opodstatnění. Jo, Marilyn Manson a jeho „Sweet Dreams“, to byla absolutně jiná káva.
Paradoxně vedle světových hitů působí čtveřice vlastních skladeb kapel mnohem lepším dojmem. Jasně, nehledejte v nich nic objevného, ale příjemné AOR s klenutými melodiemi, výbornými, nikterak agresivními kytarami a příjemnými harmoniemi. „Don´t Look Back“ je skvělá stadionová hymna, „Our Love“ zase skoro k dokonalosti dotažená polobalada, za kterou by se rozhodně nestyděl ani Mick Jones z Foreigner. „Downtown“ tepe zase na rychlejší strunu, aby nakonec deska vyvrcholila ve výborné baladě „Standing On The Moon“, která by klidně mohla pošilhávat po hitparádových žebříčcích.
„Relaunch II“ je proto taková polovičatá deska. Na jednu stranu tu slyšíte skvělé vlastní skladby, aby veškerou snahu kapela poté zazdila coververzí, ze které se vám skoro až chce blejt. Téhle stockholmské pětici říkám ano, ale jen v případě že se už nebude pouštět do podobných projektů, kdy si budou hrát skoro až na One Direction.
|
