A heleďme, on Billy Idol ještě žije. V posledních dvaceti letech tenhle, jeden ze symbolů osmdesátých let, neoplýval zrovna vysokým pracovním nasazením, a když se o něm mluvilo, bylo to spíše v souvislosti s jeho feťáckými eskapádami. Hudebně toho totiž moc nepředvedl. Samozřejmě, comebackové album „Devil´s Playground“ z roku 2005 bylo povedené a Idol s ním do hry vrátil svého druhdy dvorního kytaristu Stevea Stevense, po jehož odchodu v druhé polovině osmdesátých let šla strmě dolů kariéra tohoto někdejšího frontmana punkových Generation X. Po „Devil´s Playground“ nabídl Idol už jen trapnou sbírku vánočních písní „Happy Holidays“, kde Stevens opět chyběl a pak už zase jen ticho.
Na jeho jméno padal prach, fanoušci stále jen omílali „Rebel Yell“ nebo „White Wedding“ a už ani nedoufali, že se od něho dočkají nové muziky. Jaké tedy bylo překvapení, když do éteru v polovině září vtrhl singl „Can´t Break Me Down“, který opět nabídl jedinečné spojení Idolova hlasu a Stevensovy kytary. Navíc ukázal, že kvality, které kdysi tohoto blonďáka vynesly na vrchol, stále ještě neztratil. A novinka „Kings And Queen Of The Underground“ jeho současnou formu jen podtrhuje.
Dalo by se o ní hovořit jako o „čistém Idolovi“. Ne, není od ní možné čekat, že by Billy začal experimentovat, jako svého času na albu „Cyberpunk“, což mu v podstatě zlomilo vaz a jeho kariéra nabrala nepěkných obrátek. Na své si proto přijdou ti, kteří svého času hltali alba „Rebel Yell“ a „Whiplash Smile“. Vše je ale zabalené do moderního zvukového kabátku, kde je místo samozřejmě pro, jako vždy takřka geniální, Stevensovu kytaru, tak i pro elektroniku, která desku činí svěží a nedopustí, aby z ní táhla zatuchlina na sto honů, jak tomu bývá u řady Idolových souputníků.
Navíc zvuk je skutečně udělaný výtečně, sound je vzdušný, čitelný a přitom dostatečně agresivní. Navíc se tentokrát Idolovi podařilo dát dohromady sbírku skvělých a vyvážených skladeb. Rozhodně to není tak, že by singl „Can´t Break Me Down“ vyčuhoval a ostatní byl jen balast na vyplnění místa. Ba právě naopak. Na desce jen stěží
budete hledat hluché místo a i když se ve své druhé polovině jen tak líně převaluje v pomalých tempech, o nějaké nudě nemůže být vůbec řeč. Titulní, folkem načichlá „Kings And Queen Of The Underground“ nebo niternější záležitost „Nothing To Fear“ jsou tak dokonalým protipólem ostřejším věcem, jako je úvodní hitovka „Bitter Pill“ (poslechněte si tu Stevensovu kytaru!), další z odpovědí na „Rebel Yell“, tentokráte pojmenována „Postcards From The Past“ nebo závěrečná punková jízda „Whiskey And Pills“. Navíc, když si uvědomíte, že tomuhle rodákovi z britského Middlesexu je v listopadu už devětapadesát, je jasné, že už nebude bouřit tak, jako svého času s Generation X.
Billy Idol tedy s novinkou vyloženě překvapil a nadchl. Člověk už by nad ním pomalu lámal hůl, házel jej do starého železa a počítal, že jednou nohou bude v domově důchodců a druhou už na krchově. Jenže není snad větší omyl. Idol ukázal, že v sobě má ještě neskutečné množství potenciálu a že je s ním do budoucna nutno počítat. I přes jeho věk to nandal i o generaci mladší konkurenci. Tomuhle se říká stárnutí s grácií a vkusem. Říkal někdo něco o desce roku?
|
