Na nové album italských melodiků jsem se těšil jako malej smrad, protože Kaledon jednak patří mezi mé oblíbené kapely a jednak jejich minulý kus „Altor: The King´s Blacksmith“ byl prvotřídní a skvělý. Něco se ale muselo přihodit ve státě italském, neb novinka skýtá daleko menší radost, než jakou jsem očekával s téměř stoprocentní jistotou. O to větší je teď mé zklamání. Ono je to ale všechno o něco složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Pravdou totiž je, že mně deska „Antillius: The King of the Light“ pořádně zamotala palici.
Nelze ji úplně jednoznačně odsoudit. V každé skladbě se najde melodická pikanterie, jež stojí za posluchačský hřích. Problém je v komplexním pohledu. Jakoby autory posedla jakási ospalá energie a nepěkným způsobem ovládla jejich psaní (ale třeba i výtvarnou práci, viz hodně slaboučký cover). Nejvíce to odnesl zpěv Marca Palazziho. Ten chvílema zní, jako když ho to vůbec nebaví! Jak deska plyne, je to čím dál patrnější. Všechny tyto neduhy nejprůkazněji vystoupí v baladě „Elisabeth“. Ta totiž ukrývá velmi povedený refrén, který je navíc krásně odzpívaný. Je to ale zásluhou hostující zpěvačky jménem Angela Di Vincenzo (z gotické kapely Kyla Moyl). Jakmile pěje ona, je to nádhera, když ke slovu přijde Marco, je to nuda. Dá se říci, že roztahané vokální linky zabíjejí všechnu pomyslnou energii. A právě v tom tkví jeden z pramenů průměrnosti nového alba.
Těmi dalšími jsou sterilní zvuk a nepříliš variabilní rytmika. Skladby většinou profrčí v rychlém tempu, bez jasněji zapamatovatelných záchytných bodů. Při jednotlivém posuzování písní lze ocenit líbivé sólové vyhrávky („New Glory for the Kingdom“, „The Evil Conquest“, „The Glorious Blessing“) nebo refrény (kromě zmíněné balady ještě např. „Friend Will Be Enemies“ a „The Fallen King“).
Mezi nejlepší momenty počítejme italsky odzpívaný chorus devátého songu „The Angry Vengeance“, začátek jedenáctky „My Will“, kde rozvláčný start ukrývá podmanivé melodično ala ABBA, nebo postupně gradující rozjezd závěrečného (a vrcholného) fláku „The Fallen King“. A našli bychom i další krátkodobě jiskřící okamžiky, všechno ale nakonec pohltí již zmíněná paušální anti-energie, která nás zanechá v hodně rozpolceném stavu. A to není dobré. Pustíme-li si pozitivně laděné powermetalové album, tak nějak očekáváme, že nás dobije svoji hravou dynamikou. Co rozhodně nechceme, je, abychom museli vydat značné úsilí k tomu, aby nás hudba alespoň nějak zaujala. Takhle to prostě nefunguje.
|
