Tak tu máme další projekt legend stadionového hard rocku nebo hair metalu, chcete-li, osmdesátých let. A tady se sešla skutečně zvučná jména, protože v podstatě co hudebník, to na rockové scéně respektovaný pojem. Vždyť posuďte sami. Hlavní postavou, jak už název napovídá, je samozřejmě frontman Stryper Michael Sweet, jemuž zdárně sekunduje někdejší kytarista Dokken George Lynch. Už jen spojení těchhle dvou osobností působí nadmíru zajímavě, protože Sweetův hlas velmi osobitý a mezi tisíci dalšími bezpečně rozpoznatelný a Lynchův zvuk a způsob jeho hry patřil v osmdesátých letech k těm nejinvenčnějším a byl to právě Lynch, který měl na nadnárodním úspěchu Dokken lví podíl.
Samozřejmě, je tu také rytmická sekce, která u podobných projektů vždy hraje jen druhé housle, čemuž ale v tomto případě rozhodně není. Pozici basisty totiž obsadil James Lomenzo, který byl u světového úspěchu kapely White Lion a po jejím rozpadu se přidal v Pride And Glory k Zakku Wyldeovi, se kterým vydržel i v Black Label Society, aby nakonec zakotvil u Megadeth. A konečně na bubenickou stoličku usedl Brian Tichy, který v minulosti hrál mimo jiné s Ozzym Osbournem, Billym Idolem, Slash´s Snakepit, Whitesnake nebo Foreigner. Prostě sestava jako hrom.
Jenže jak už to u takových projektů bývá, nejsou nikdy moc stabilní. Podívejme se, jak v posledních letech dopadly superskupiny jako Velvet Revolver, Black Country Communion nebo Chickenfoot. Velkohubý začátek, kecy o společných tužbách a nerozborném přátelství. První výborné album. Úspěšné turné. Brzy druhé album, které je už spíše odvárkem a tudíž s ním jsou spojené i slabší prodeje. Začíná se spekulovat, kdo za to může a vyjde najevo, že s tím věčným kamarádstvím to není až tak horké. Brzy pak přichází sbohem a šáteček. Uvidíme jestli to bude i případ projektu Sweet & Lynch, protože tohle je také superskupina a její start připomíná výše zmíněné projekty.
Každá superskupina potřebuje na debutovou desku skutečně dobrý materiál. Ten tahle parta na „Only To Rise“ má. Samozřejmě, jak se dalo čekat, nekoná se nic převratného a novinka nedosahuje kvalit nejlepších kousků jejich mateřských kapel. Prostě „To Hell With The Devil“, „Under Lock And Key“ nebo „Pride“ se nekoná. V to snad ani nikdo nedoufal. „Only To Rise“ má jiné přednosti a mezi tu hlavní rozhodně řadím zajímavou kombinaci Sweetova hlasu a Lynchovy kytary. Pořádně k sobě ladí, aniž by se jeden nebo druhý musel přizpůsobovat a působí, jako kdyby spolu ti dva hráli odjakživa. Ani o stylovém zaměření nemohlo být pochyb, protože oba hlavní protagonisté k sobě měli hudebně vždy blízko, nepočítáme-li Lynchovy úlety na konci devadesátých let, kdy vytruboval, že nejlepší kapely na světě jsou Killing Joke, Stone Roses a Candlebox a podle toho také tvořil.
Lynchovi jsem často vyčítal jeho skladatelskou nenápaditost, šedivost a v posledních letech dejme tomu, až impotenci. Reputaci si ale vylepšil velmi slušnou poslední deskou „Sun Red Sun“ jeho domovských Lynch Mob. Ale i přesto je možná pro dobro věci, že hlavní otěže v případě této desky drží Michael Sweet. Proto také pilotní singl v podobě úvodní skladby „The Wish“ je parádní hitovka, která snese ty nepřísnější kritéria. I když se jedná o nejlepší skladbu alba, najde se tu i pár dalších slušných kousků, které stojí za poslech. Mezi ně se rozhodně dají zařadit obě balady „Love Stays“ a hlavně „Me Without You“ (s výtečným Lynchovým sólem). Velmi slušně zní i hřmotná „September“, odlehčená „Time Will Tell“ a dobře mohla dopadnout i až grungeově zatěžkaná „Strenght In Numbers“, nebýt těch otravných quasisymfonických vsuvek.
„Na milion procent vyrazíme na turné,“ tvrdí Michael Sweet. Uvidíme, jak dlouho mu ten optimismus vydrží. Jak jsem už zmínil, u podobných projektů to chodí trochu jinak, než u běžných kapel. Zatím má tahle formace v zádech dobrou desku. To je slušný základ…
|
