Contraband byl jeden z krátkodechých projektů, do kterého se na začátku devadesátých let vkládaly naděje, že by mohl zachránit skomírající hard rock, protože se v něm sešla skutečně velká jména té doby. Už jen fakt, že kytarovou dvojici tvořil německý génius Michael Schenker (ex-MSG, UFO, Scorpions) a rebel z losangeleských ulic Tracii Guns (L.A. Guns), stál za pozornost. Rytmickou sekci tvořila basistka Vixen Share Pedersen a bubeník Ratt Bobby Blotzer, což také nebyla žádná ořezávátka. Na pětici pak kapelu doplnil frontman Richard Black (Shark Island), který sice se svou kapelou nikdy nezískal takový věhlas, jako jeho spoluhráči z Contraband, ale poklona, kterou mu vysekl Axl Rose, když jej pasoval na nejlepšího losangeleského frontmana, musela zahřát u srdce.
Když se podíváme na takovou sestavu, je s podivem, že jejich jediná bezejmenná deska neměla zrovna valný úspěch. Možná je to dané tím, že kromě Blacka žádný z muzikantů nepřiložil při komponování alba ruku k dílu a proto jsou předložené skladby buď coververze, nebo těží z práce externích autorů. Album přitom začíná grandiozně, když kapela vypálí hitovou „All The Way From Memphis“ od Mott The Hoople. Tuhle skladbu doslova napumpovali energií a posluchač takřka ani nestačí žasnout, jak se oba kytaristé, Schenker a Guns, doplňují v sólování i vyhrávkách. Jenže bohužel, dál už to tak slavné není, protože se zde projevuje neschopnost napsat vlastní hit (jak by to asi vypadalo, kdyby se Schenker nebo Guns skutečně na skládání podíleli, už můžeme jen spekulovat).
„Kiss By Kiss“ a „Intimate Outrage“ jsou až skoro tuctové skladby, které tehdy hrála každá druhá kapela, a když si uvědomíte, že je skládaly takoví lidé jako Mark Spiro či Dann Huff, kteří jsou zodpovědni za úspěch takových interpretů, jako Celine Dion, Taylor Swift nebo Juliana Lennona, je až s podivem, jak nemastně a neslaně tyhle dvě věci znějí. Situaci pak zachrání výtečná balada „Bad For Each Other“, kterou si Black s sebou přinesl z jeho domovských Shark Island.
„Loud Guitars, Fast Cars, Wild Wild Livin´“, kterou kapela vybrala jako druhý singl (první byl „All The Way From Memphis“) je opět výsledkem práce najatých skladatelů s přispěním Richarda Blacka, a opět se nejedná o trefu do černého. Tady je zdánlivě všechno na svém místě, ale jaksi ne a ne přeskočit ta správná jiskra a skladba, místo toho aby kopala jako mula, jen neškodně přešlapuje na místě. Na druhou stranu další coververze „Good Rocking Tonight“ od Roye Browna z roku 1947 má energie na rozdávání a je tady slyšet, jak si s ní pánové s úctou k originálu pěkně poradili.
Druhá balada „If This Is Love“ sice nedosahuje kvalit „Bad For Each Other“, ale vytknout jí v podstatě toho moc není, stejně jako u třetí pomalé skladby „Tonight You´re Mine“, sází na Blackův naléhavý projev a charisma obou kytaristů, kteří prostě procítěná (v případě "Tonight You´re Mine“ i bluesová) sóla mají v paži. „Stand“ s jedovatými šlehy dechů zase trpí nedostatkem charismatu a energie, až to vypadá, jako když prostě tahle pětice přišla do práce a už sleduje hodiny, kdy bude konec šichty.
Desku pak uzavírá slušně odvedená coververze od Davida Bowieho „Hang On To Yourself“.
Kolem a kolem, „Contraband“ je zručně odehraná deska. Chvílemi to ale vypadá, jako kdyby byla točena pouze z povinnosti a chybí jí spontánnost. Skladby jedou podle klasického rockového mustru té doby, ale nemají prostě ten tah (až na pár výjimek, viz. výše), aby desku dostaly na přední místa hitparád. Proto tohle album nemůže konkurovat nejlepším deskám domovských kapel všech zúčastněných, ale jako dokument doby funguje stále. Deska vyšla začátkem května 1991 a posléze došlo i na krátké turné. Jenže 24. září se na pultech objevila Nirvana s „Nevermind“ a najednou bylo všechno jinak…
|
