Možná to zní neuvěřitelně, ale už je to skoro dvacet let, co na hudební scéně vybuchla totální elektronická bomba jménem The Prodigy a jako první čistě elektronickou desku všech dob dovedla svůj nomen omen „The Fat Of The Land“ na samý vrchol americké hitparády. Tenkrát to byla skutečně revoluce a právě „The Fat Of The Land“ odstartovala boom elektronické hudby, která na pár let určovala trendy. Tehdy prostě The Prodigy byly trendovou kapelou. Ovšem příznivci museli na další desku „Always Outnumbered, Never Outgunned“ čekat sedm let a to bylo hodně. Navíc na ní The Prodigy nepřišli s žádným zásadním materiálem, který by to čekání ospravedlnil a svět se stejně už v té době vracel spíše k živým nástrojům.
Komerčně to byl propad, který se částečně podařilo zastavit dalším albem „Invaders Must Die“, ovšem kdeže časy „The Fat Of The Land“ jsou… A podle prvních reakcí a zpráv z hitparád se žádný další zázrak, který by nakopl jejich kariéru směrem nahoru, nekoná ani s „The Day Is My Enemy“. Ono se v podstatě není co divit, protože jak byli The Prodigy před dvaceti lety revolučním spolkem, dnes jsou konzervativní až hanba. Jsou konzervativní tak, že se to na taneční muziku moc nehodí. Teď je to otázka: Mohou si The Prodigy jako legenda a ikona žánru dovolit točit konzervativní díla?
„The Day Is My Enemy“ má stále dobré momenty, ale člověku jako kdyby se zdálo, že jich je čím dál méně. I když album nezačíná špatně s industriálně laděnou titulní skladbou, kde Liam Howlett rozjede mohutné hromové beaty a zpěvák Maxim spustí svůj navztekaný projev. V případě této písničky se výlet někam až k jungle povedl. Stejně tak se povedla i hitová „Nasty“, kde exceluje zejména druhý vokalista Keith Flint. Zpočátku zaujme i „Rebel Radio“, ale nakonec ji jakoby přestáváte vnímat a začne vám připadat nevýrazný, což je pak problém i řady dalších skladeb na desce.
Z letargie vás ale vytrhne výborná „Wild Frontier“ a velmi zajímavá instrumentálka „Beyond The Deathray“, kdy uznáte, že přece jen na té Howlettově genialitě něco je. Ovšem nevýrazných kousků až nebezpečně převažuje. Ať už je to „Rhythm Bomb“ s hostujícím DJ Fuxem Pavilionem nebo „Get Your Fight On“, kde vám dopředu namixované klávesy budou znít skoro až protivně.
Naštěstí finiš je povedený, v podobě temné „Wall Of Death“ je nutné The Prodigy brát stále ještě skutečně vážně.
„The Day Is My Enemy“ rozhodně nebude albem, které by se mohlo rovnat „The Fat Of The Land“. Další „Firestarter“ nebo „Smack Up My Bitch“ tady skutečně není. Opět se na album čekalo šest let a opět to není tak, že by se mohla tahle doba materiálem omluvit, ovšem pořád platí to, co řekl Tommy Lee z Mötley Crüe: „Šel jsem na koncert The Prodigy a byli úžasní. Do té doby jsem si nepomyslel, že se dá udělat takový nářez bez kytar.“ To platí, ale lesku tahle slova už pomalu pozbývají.
|
