Gorgoroth mi byli svým způsobem vždy sympatičtí. Ani ne tak pro svou hudbu, která za více než dvacet let jejich existence ani o píď neuhnula od oldschool black metalu, ale pro své umění zaujmout pozornost, šokovat, zapůsobit… Ať už je to až urputnou snahou zakládajícího člena kytaristy Inferna o totální image black metalového zlouna, tak samozřejmě za to, že v přísně katolickém Polsku uspořádali přímo na koncertě Černou mši. Výrazový prostředek byl tak dotažen takřka až ad absurdum. Rázem z nich byli veřejní nepřátelé číslo jedna.
Přestože se o pár let později Infernus ve zlém rozešel se svými dvěma kolegy, charismatickým vokalistou Gaahlem a basistou říkajícím si King ov Hell, soudě podle znění novinky „Instinctus Bestialis“ to na znění Gorgoroth nemělo nejmenší dopad. Infernus našel nové spoluhráče a pro vokalistu Atterignera je novinka zároveň jeho prvotinou v řadách kapely. Práce na „Instinctus Bestialis“ trvaly dlouho, předlouho… Samotné nahrávání začalo už v září 2013 a trvalo do konce roku. Jenže pak se pořád míchalo, dodělávalo, probíhaly korektury až nakonec takřka po dvou letech od zahájení prací je deska venku.
Čekat od Gorgoroth, že by uhnuli extrémně doleva nebo doprava snad ani není možné. Hned od začátku desky se jede ve starých pekelných kolejích, kde není místo pro žádné experimenty ani stylové eskapády. To však může být dvousečné, protože black metal svůj krátký boom zažil v éře vypalování kostelů a vražd, tedy začátkem devadesátých let a jelikož vždy přísahal na stylovou čistotu, hodně brzy se vyčerpal. Gorgoroth jsou dnes pochopitelně mnohem lepší muzikanti, než byli v devadesátých letech, kdy se na scénu uvedli dvojicí blasfemických alb „Pentagram“ a „Antichrist“.
Proto si také Infernus může dovolit až výsostně melodická heavy metalová sól,a jako ve skladbě „Ad Omnipotens Aeterne Diabolus“, která je tímto zároveň nejpřístupnější z celé kolekce.
Ty melodické chvilky působí jako osvěžující doušek čerstvé vody uprostřed pekelných kotlů. Místy jako například v závěrečné (podivně vyvedené do fade outu) „Awakening“ skoro cítíte jejich žár, v hypnoticky zpomalované „Dionysian Rite“ zase až třeskutý chlad severských plání. Když přistoupíte na tu hru, kterou s vámi Gorgoroth rozehrají, účinek se dostaví. Jinak samozřejmě neuslyšíte nic, co byste do dnešních dnů nikdy neslyšeli. Není tu ani zbla novátorského, ani zbla neotřelých nápadů. Ortodoxním black metalovým fanouškům to ale bude stačit. A ti ostatní? Těm byli vždycky Gorgoroth ukradeni.
|
