Stále zastávám ten názor, že poslední alba House Of Lords „Big Money“ a „Precious Metal“ jsou v jejich diskografii těmi nejméně podařenými. Přestože se stále jednalo o kvalitní porci hard rocku, střihnutého AOR, nějak se mi zdá, že si pánové vybírali svou horší skladatelskou hodinku. Proto jsem ani novinku „Indestructible“ neočekával s nějak velkým nadšením. Hlavou se táhly myšlenky o docházení nápadů, vyčerpání studnice, stárnutí a dokonce i o možná zbytečném albu. Navíc House Of Lords nasadili vysoké tempo vydávání nahrávek a novinka tak vychází pouhý rok po posledním albu. Ani to nevěstilo nic moc dobrého.
Jenže jeden míní, ostatní mění. Kapele se totiž podařilo zažehnat krizi, do které se dostala minulými alby a s „Indestructible“ předkládá výjimečně vyrovnaný materiál, který vrací tvorbě House Of Lords ten esprit, který měl v dobách památných desek „House Of Lords“, „Sahara“ a „Demons Down“. V tomto případě si totiž posluchač nemůže stěžovat na nedostatek nápadů. Možná to bude tím, že zpěvák James Christian a jeho parta upustili od toho, aby bezděčně tlačili na pilu a snažili se do své hudby nacpat metalové riffy (jako zejména v případě desky „Precious Metal“), protože taková cesta pro ně nebyla vůbec tou pravou a kapele to v podobných polohách vůbec neslušelo.
V případě „Indestructible“ se totiž do tvorby House Of Lords vrací onen vzdušný styl, kdy kytara sice nepostrádá hard rockovou tvrdost, ovšem dobře ví, kdy do toho má říznout a kde polevit. Ano, novinka je klidnější, více zaměřena na AOR a možná díky tomu i mnohem hitovější. Otvírák „Go To Hell“ sice ještě má v sobě haldu metalového pozlátka a možná i proto nepatří k těm, které by novinku táhly vpřed. To už titulní „Indestructible“ je trochu jiná káva, kde na posluchače nejvíce zapůsobí potemnělý refrén, ovšem zbytek skladby má v sobě to nejlepší z rozpálené americké ulice (rozuměj street rocku).
Jasnými hity jsou tentokrát volnější skladby jako „Pillar Of Salt“, „Call My Bluff“ a balada „We Will Always Be One“, které jsou příkladem toho, že tahle parta (která dokonce už léta drží ve stejné sestavě, což je u House Of Lords docela div), své poslední slovo ještě neřekla, protože složit skutečně dobrou věc ještě nezapomněla. Přestože konec desky v podobě dvojice skladeb „Ain´t Suicidal“ a „Stand And Deliver“ může už trochu nudit, tentokrát zde seznávám více kladů, které vyváží i tenhle zmíněný fakt.
Jak jsem už řekl, krize je zažehnána. „Indestructible“ není samozřejmě nejlepším AOR albem všech dob. Takové už se dneska nerodí. Má ale pár opravdu výborných hit, kvůli kterým stojí za to si ho pořídit. A že kapelu ukázalo v lepším světle než předchozí dvě desky a ukázalo, že se House Of Lords nechystají ještě do starého železa, je pro Christiana a spol. skoro až k nezaplacení.
|
