Už je tomu šest let, co se velmi výrazně připomněla partička Fear Factory a svůj návrat Dina Cazarese zdůraznila povedenou deskou „Mechanize“. V roce 2012 ovšem světlo světa spatřilo spíš průměrné dílko „The Industrialist“ a pochyby o průkopnících žánru a jejich formě najednou prosákly všemi hudebními servery. Nejen proto bylo v pořadí již deváté album „Genexus“ v hledáčku všech metalových příznivců. Nová placka přináší od minulého alba hned dvě novinky – zaprvé využívá služeb bubeníka Mikea Hellera a zadruhé mění label na veleznámé Nuclear Blast. V obou případech se jedná o příjemné změny.
Jedna z hlavních výtek na předchozím albu šla na vrub rozhodnutí kapely (resp. autorské dvojice Bell-Cazares), že bicí budou od začátku do konce naprogramované z jedniček a nul. Samozřejmě existuje tisíc a jedna dalších kapel, kde by se toto rozhodnutí hodilo méně, ale přeci jen se v některých pasážích posluchač nemohl ubránit pocitu, že takhle teda ne. Na aktuálním „Genexus“ přišel kompromis. Některé songy zahrál živě Mike Heller, který je s kapelou již od roku 2012 a některé naopak opět obstaral počítačový program. Díky luxusní produkci se tyto dva přístupy setkaly naprosto bezproblémově a výsledek je v rytmické sekci o řád funkčnější než na kritizovaném „The Industrialist“. Fear Factory si nelze představit bez namakaného zvuku (natriggerované kopáky, kousavé kytary) a spousty samplů (mechanika, technika, stroje, továrny…) včetně nezbytné podpory Bellova hlasu především v čistých vokálech. Tím vším „Genexus“ disponuje a jen pokračuje v tradici jedné z nejlepších znějících kapel již od zlomové desky „Demanufacture“.
Dovolím si tvrdit, že Fear Factory patří k těm kapelám, které svůj zvuk a skládání písní měnit příliš nemůhou, protože si svůj styl vypěstovali již v devadesátkách a jen ho v malých intencích obměňují. Tzv. „syndrom AC/DC“ může někoho štvát (kolikrát jsme již slyšeli nasekané hoblující éčko se šroťákem a následně s kopáky na prázdné struně?), ale solidní fanouškovská základna zkrátka baží přesně po té kapele, která se již více než dvě dekády snaží skládat muziku po svém a svůj koncept více či méně nemění. Na „Genexus“ tedy není ani zbla žádného překvapení, ale to neznamená, že by album nebavilo. Naopak, vymazlený zvuk, instrumentální výkony a skvělý Bellův projev předkládají opět několik jasných hitovek, které se zařadí do koncertního setlistu a zapadnou mezi takové vypalovačky jako „Replica“, „Self Bias Resistor“ nebo „Powershifter“. Přestože se většina momentů zdá býti podobných, Dino Cazares občas uhne ze svého nariffovaného křesla a vykouzlí na kytaře pár jiných tónů, které především s výbornými samply vytvoří často velmi atmosférickou skladbu („Genexus“, „Regenerate“).
Ve své podstatě se písně kapely dělí na tři různé tábory: 1) rychlé a agresivní, 2) šlapavé a úderné a 3) atmosférické a melodické. K prvnímu bodu snad jen tolik, že takto se kapela prezentuje od začátku tvorby. Rychlé mlaskavé kopáky, hoblující Cazares a do toho řvoucí Bell – nasekané intro a sloky s výraznou basou a kulometný refrén, před jehož posledním opakováním se dočkáme nějaké té obměny v podobě různorodé mezihry s přísnou stopkou („Autonomous Combat System“, „Protomech“). Druhý bod, který kapelu proslavil především na albu „Obsolete“ („Shock“, „Edgecrusher“) má i zde poměrně silné zastoupení (to nejsilnější zřejmě v singlu „Soul Hacker“). Houpavým riffem se může pochlubit i např. „Church of Execution“, jenž už pomalu atakuje djentové vody. Posledním hlavním táborem trsu písní jsou poněkud klidnější či atmosféričtější díla díky vhodným samplům. Krásným příkladem je závěrečná „Expiration Date“, která se může pochlubit výborným refrénem. Obecně refrény jsou velmi silnou zbraní na novém albu a spolu s již zmíněnými vynikajícími samply patří k těm největším kladům.
Pokud bych měl novému posluchači doporučit album od Fear Factory, zřejmě sáhnu právě po „Genexus“. Je totiž nejpřijatelnější obecnému publiku – má výborné refrény, často překvapí svou melodikou a zároveň se prezentuje nekompromisní rytmikou a identickými skladatelskými postupy, kterými Fear Factory okupují hudební scénu již přes dvacet let. Takže palec hodně nahoru, hromada kvalitních písní a silného materiálu včetně malinké trošky invenčních prvků. Pokud ovšem máte kapelu naposlouchanou horem dolem, zřejmě nic zázračného na „Genexus“ nenajdete a „pouze“ se pokocháte již několikrát slyšeným. Mě osobně deska hodně baví a nevím, jestli je to tím horkem, ale nebál bych se ani označení prozatím nejlepšího alba roku.
|
