Na první pohled to spojení vypadá značně nesourodě. Dovedli byste si totiž někdy představit, že v jedné kapele spolu budou hrát kytarista Phil Collen z Def Leppard, basista Stone Temple Pilots Robert DeLeo, černošská zpěvačka Debbi Blackwell-Cook a studiový bubeník Forrest Robinson? A když jim k tomu ještě sekundují Joe Elliott z Def Leppard, David Coverdale z Whitesnake a Paul Cook ze Sex Pistols? To musí každý uznat, že tohle vypadá na pořádný mišmaš. Jenže v tomto případě se pohádka o tom jak pejsek a kočička vařili dort nekoná.
Tuhle kapelu (nebo spíše projekt) dal dohromady Phil Collen v době, kdy to s Def Leppard nevypadalo moc dobře. V době, kdy Joe Elliott nechtěl o nové desce ani slyšet a spíše se věnoval svému projektu Joe Elliott´s Down And Outz. V době, kdy Collenův kytarový kolega z Def Leppard Vivian Campbell sváděl nejúpornější boj s rakovinou. Collen měl v šuplíku nápady, které se pro Def Leppard ani náhodou nehodily a proto oslovil několik muzikantů, z čehož vykrystalizovala výše zmíněná, velmi překvapivá sestava.
Už předtím než debutová deska Delta Deep spatřila světlo světa, oznámil Collen veřejnosti, že se nebude jednat o hudbu, která by měla mnoho společného s Def Leppard nebo Stone Temple Pilots, ale že v případě této desky půjde o čistokrevnou bluesrockovou nahrávku. A ono to skutečně tak je. Blues je společným jmenovatelem všech jedenácti skladeb, a přestože jsou kompozice velice variabilní, hned po úvodních tónech doslova exploduje příval kytarových bluesových fines a velmi emotivního zpěvu Debbi Blackwell-Cook.
Kapela dokáže zaburácet jako v úvodní „Bang The Lid“, ale hned se zase zklidnit až ke kavárenskému blues v následující „Whiskey“. Klade se velký důraz na refrény, proto také pilotní singl „Down In The Delta“ má skoro až stadionový refrén, kde zpěvačku doprovází sám Collen. A pak tu jsou samozřejmě zmínění hosté. Velice svým sympatickým výkonem překvapí David Coverdale, u něhož mám několik posledních let pocit, že se za mikrofonem spíše trápí. Ovšem tady, ve skladbě „Private Number“ je jeho výkon excelentní. Bubeník Sex Pistols Paul Cook a někdejší Collenův spoluhráč z hairmetalových Girl (tahle skupina fungovala v letech 1979 až 1982, zanechala po sobě dvě slušná alba, na nichž zpívá současný zpěvák L.A. Guns Phil Lewis) Simon Laffy si zase zahráli v „Black Coffee“, která disponuje trochu otravným refrénem. A poslední ze zúčastněných, vokalista Def Leppard Joe Elliott se zase předvedl v párplovské klasice „Mistreated“, což mi přijde trochu s podivem, vzhledem k tomu, že na albu v jiné skladbě účinkuje David Coverdale, který tuhle skladbu původně v roce 1974 nazpíval. Navíc tahle verze „Mistreated“ mi nepřijde nijak zvlášť přesvědčivá.
Ale ať tak, či tak, tenhle debut se vcelku dobře poslouchá. Je zajímavé slyšet Collena, jak nepotřebuje produkovat nabubřelý bombastický sound jako v dobách „Hysteria“ a vystačí si v podstatě jen s jednou kytarou. Nechci předjímat, jak moc vážně všichni zúčastnění Delta Deep berou, možná se jedná jen o jedno album a dost. Ale i tak za poslech stojí, protože blues přináší skutečně kvalitní.
|
