Pokud někde narazíte na článek o britských Nightmare World, zpravidla se autor bude v první řadě ohánět jménem Pete Mortena. To je ten maník, který už tři roky hraje u Threshold na kytaru a který se předtím krátce objevil s mikrofonem u nebožtíků Power Quest, bohužel zrovna v období, kdy se tito oklepávali ze svojí nejslabší desky a pomalu spěli k poslední položce své diskografie, na které se však již Pete neobjevil. Z tohoto pohledu je tedy poněkud zavádějící ohánět se jménem zpěváka, obzvlášť, když Nightmare World ani s jedním jeho působištěm toho nemají zas tak moc společného. Jistě, nějaká ta lehoulinká progresivnost se v jejich tvorbě dá objevit a melodičnosti mají na rozdávání. Ale tady veškerá podobnost končí.
Asi nejvýstižnější charakteristika debutové alba „In The Fullness In Time“ je hodný metal, ve kterém je všechno tak, jak má být. Což je zároveň ta největší překážka. Nightmare World totiž rezignovali na jakoukoliv hudební agresivitu a špínu, jejich písně jsou přátelsky vypucované, příjemné, velmi chytlavé a maximálně harmonické. V několika případech se možná budete potýkat s pocitem, že jejich podařené melodie jsou víc než povědomé, sbory přitažlivě sladké a dostatečně náladotvorné, sólový zpěv dokonale podtrhuje tu pozitivní hladivou náladu (nutno přiznat, že Pete se svými hlasivkami umí zacházet velmi dobře, takže nenechá skladby dojet na nějaký stereotyp), optimisticky riffující kytary jsou sice ostré, ale jen natolik, aby nenarušili tu korektní čistotu, klávesy, sem tam neoklasicky zvonící, pochopitelně táhnou nahrávku směrem k libozvučnosti a v celkovém součtu ani ty dostatečně dynamické bicí nijak nenaruší image hodných kluků. Při všech pro a proti, je však nutno uznat, že se to dobře poslouchá.
I tak se nemůžu zbavit dojmu, že kdyby Nightmare World dokázali víc vygradovat napětí, které budují ve slokách a přenést ho do refrénů, že by to teprve byla jízda. Jako skvělý příklad vezměte „The New Crusade“. To je jednak jedna z těch melodií, které zní víc než známě, jednak ve slokách napětí narůstá, v instrumentální pasáži bobtná, v refrénu se sborovým zhoupnutím už už jiskří… a nakonec z exploze sejde. Stejně tak je to s následující „No Regrets“, jejíž refrén začne velmi chytlavě, leč nikam se neposune, takže ten pocit ne úplného naplnění pomalu narůstá. NIghtmare World s lehkostí zvládnou i baladu „The Ever Becoming“, Petův hlas je stavěný na neurážlivou plačtivost bez přehnaného sentimentu, a pochopitelně, emoce příjemně (to je to nejpodstatnější slovo téhle recenze) vibrují.
Máte-li rádi, když muzika rve kůži a čpí potem, NIghtmare World pro vás můžou být noční můrou. Je-li pro vás hudebním středobodem melodie, hravost a optimismus, můžou se tihle kluci z Londýna na vašem žebříčku usadit sakra vysoko. Za sebe říkám, vůbec to není špatné a zapracovat na větší gradaci skladeb a aspoň v jednom ve dvou případech popadnout ty vytvořené příležitosti za pačes, vycenit zuby a zahrozit, bylo by ještě líp.
|
