Helsinští Adastra, kteří začínali v roce 2001 fungovat pod názvem Paralysion, by se mohli stát jakýmsi vzorem soudržnosti kapely. K poslední personální výměně došlo před jedenácti lety na postu zpěváka, o dva roky později Adastra ještě rozšířili kytarovou sekci o další kytaru, v takto sestavené formaci vydali o rok později svou oficiální debutovou desku a v tom samém složení přicházejí letos se svojí čtvrtou nahrávkou. A ještě navíc s bývalou zpěvačkou Adastry větší část kapely zároveň funguje ve spolku Breaker. Je logické, že za takovou dobu už Adastra musí bezproblémově šlapat, což ostatně na albu „Deadlock“ kluci i potvrzují. Pokud jste však o téhle partě dosud nikdy neslyšeli, hlavní důvody jsou asi dva. V základu celkem staromilský heavík sem tam hrábne do různých stylových hrníčků (thrash, rock), čímž se deska stává celkem nekonzistentní a cíleně tak neútočí na nějakou stylově vyhraněnou skupinu. A těm, kteří jásají nad variabilitou (byť v mezích zákona) zase nemusí vonět poměrně specifický vokál Ville Siikamäkiho (jako jistou paralelu specifičnosti nejen vokální, ale částečně i hudební, bych si dovolil použít Mika Scalziho a jeho Slough Feg). K určité nesoudržnosti může přispět i fakt, že (i přes to, že poslední deska kapely vyšla před třemi lety) Adastra se na desce vrací do své historie a zpracovává i motivy, rozd2lan0 již před lety (rekordmanem je „Remember His Name“, napsané v roce 2008). Co však naopak desku spojuje, to jsou společensky výrazná témata, zpracovaná v zajímavých textech.
Pro znalce diskografie kapely možná bude překvapením, že nejsilnější položka přichází z oblasti, do které Adastra ještě nezabrousili – středověkem vonící akustická (poprvé) balada „As I Close My Eyes“ s laskavým duetem, kde si kluci (poprvé)přizvali ženskou výpomoc a nutno uznat, že hlasy Villeho a Wilmy Vartiainen k sobě jednak naprosto harmonicky ladí a (byť k tomu název skladby svádí) zároveň nedojde na žádnou prvoplánovitou plačtivost (však ono téma písně - inspirace lidí k produktivnímu životu namísto strachu z neznáma – žádnou selanku nenabízí). Ani tradičnější pecky – proměnlivá hard rockovka „Bring Me Back On Track“ s jednoduchým riffem a irskými kořeny, vyprávějící o hrdinovi typu „mouchy snězte si mě“, s výrazným sólem a parádní melodickou skluzavkou v refrénu, sekaná riffovka „Amnesia“ s kvaltujícími bicími a uštěkaným zpěvem, či přímočará šlapavka „Forgotten Heroes“ s příjemným dramatickým zvolněním ve finále skladby, věnovaná dobrovolníkům, pomáhajícím druhým jistého 11. yáří v jistém obchodním centru – nezůstávají vůbec pozadu. Odvrácenou stranu alba pak tvoří především závěrečná (z těch vlastních kousků) „Freeman“, kterou Adastra dokázali zbytečně rozpliznout (zas tak silný motiv nemá) na nekonečných osm minut, či odnikud – nikam uřvaná nářezovka „I´ll Be There For You“. O hračičkovství kapely pak vypovídá nejlépe příjemně oživlý a až (v porovnání s originálem) pitvořivý cover „Nuns Have No Fun“, vypůjčený od Mercyful Fate.
Tak trošku jiný heavy metal. „Deadlock“ je deska průběžných vzestupů i poklesů, ze které je cítit, že Adastru baví lehoulinké experimenty i samotná muzika. Ani kdyby kluci byli trochu střídmější a dva tři nevýrazné songy vyřadili, nejspíš by „Deadlock“ neútočil na vrchol světových žebříčků, o tuhle ambici na albu nezakopnete. To však neznamená (možná právě naopak), že by se tahle deska špatně poslouchala.
|
