Byla to doba čekání a velkých vizí, které ale moc nevyšly. Rocková scéna prožívala po bouřlivé první polovině devadesátých let kocovinu, byla vyčerpaná, zmatená, nevědělo se kudy dál. Částečnou odpověď dal rok 1998, kdy po Americe vyjela na společné turné Rock Never Stops pětice kapel L.A. Guns, Slaughter, Warrant, Quiet Riot a Warrant. Ještě rok předtím kapely na pokraji rozpadu, rozhádané a zoufale neúspěšné. Proto se od téhle šňůry také nic moc nečekalo, jenže se začaly dít věci. Fanoušků na koncerty chodilo čím dál více a začaly koncertovat i kapely, které jen vyčkávaly v ústraní, protože se svými posledními deskami si řádně nabily hubu. Čekalo se jen, kdo natočí bestseller, který vrátí stadionový rock na výsluní.
Hodně nadějí se vkládalo právě do Def Leppard, jako do mistrů svého oboru. Ti si stále ještě lízali rány, které jim způsobila minulá deska „Slang“ se svým alternativním, post-grungeovým soundem. Přestože členové kapely v médiích „Slang“ stále obhajovali jako krok správným směrem, přitom pomaličku polehoučku sem tam, jako jen tak mimoděk, řekli, že další deska bude přece jen o něco tradičnější. Ohlášení názvu „Euphoria“ toho moc neřeklo. Na jednu stranu se sice logicky mělo toto jméno řadit k „Pyromania“ a „Hysteria“, ovšem na „Slang“ je poslední skladba pojmenovaná „Pearls Of Euphoria“ a ta měla k takovým věcem jako „Photograph“, „Animal“ nebo „Pour Some Sugar On Me“ sakra daleko. Když pak ale v jednom rozhovoru zaznělo, že u nahrávání je opět producent Mutt Lange (tentokrát jen jako skladatel), fanoušci začali větřit velké věci.
Jasno bylo 8. června 1999. Reklamní poutače hlásili velký návrat do časů „Hysteria“, z rádií se valil pilotní singl a samozřejmě největší hit desky „Promises“. S touto skladbou se skutečně Def Leppard vrátili zpět v čase, s celou „Euphorií“ už tolik ne. Ovšem úvod desky je grandiózní. Ostrá věc „Demolition Man“, kde si závěrečné kytarové sólo zahrál pilot Formule 1 Damon Hill, tehdy loučící se s kariérou, nakopne desku správným směrem, aby pak na ní navázala zmíněná „Promises“. Fanoušek Def Leppard musel být v tu chvíli v extázi. „Back In Your Face“ pak kapelu nasměřuje do dob „Adrenalize“, na které by klidně mohla být i balada „Goodbye“ a byl by to jeden z těch lepších kousků alba.
Pak ale přijde šok, funky skladba „All Night“. V případě tohoto kusu, který evokuje spíše tvorbu Prince, sáhli pánové Collen a Lange skutečně hodně vedle a dodnes tato skladba působí mezi „Goodbye“ a následující, naprosto skvělou, dramatickou „Paper Sun“ (propracovanějším bratříčkem „White Lightning“ z „Adrenalize“) jako hodně nejapný žert. Po „Paper Sun“ se ale začíná deska trochu kazit. „It´s Only Love“ zaujme snad jedině lehce melancholickou náladou a emocemi z deprese devadesátých let, „21st Century Sha La La La Girl“ spíše prudí otravným disco rytmem a vyloženě vlezlým refrénem, následující „To Be Alive“ by chtěla být druhou „Goodbye“ nebo „Have You Ever Needed Someone So Bad“, ale spíše odkazuje na alternativní znění „Slang“, což je v tomto případě spíše na škodu.
Nezaujme ani plytká a naprosto zbytečná instrumentálka „Disintegrate“, „Guilty“ naštěstí vrací kapelu do hry, ať už naprosto typickým rytmem z „Hysteria“, stejně tak i velice podařeným refrénem.
„Day After Day“ pak zase trochu tápe, ale „Kings Of Oblivion“ desku zavírá naprosto se ctí, v klasickém duchu kapelních tradic, které se ovšem měly začít v příštích letech opět bourat.
„Euphoria“ je slušnou deskou. V porovnání s „Pyromania“ nebo „Hysteria“ samozřejmě až tak úplně obstát nemůže, protože střed alba je docela slabý, ovšem prvních čtyři věci, „Paper Sun“ a „Guilty“ jsou opravdu parádní skladby, které by určitě na zmíněných veledílech být mohly. Důležité pro Def Leppard bylo, že fanouškům ukázali, že svůj styl ještě nezapomněli. Celá scéna stadionových kapel čekala, zda „Euphoria“ bude tím albem, které opět dokáže vykopnout dveře do velkého světa, které se jim začátkem devadesátých let zavřely. Jenže nakonec zůstalo jen u toho očekávání. Dveře se ukázaly být mnohem bytelnější a síla této desky na to nestačila.
|
