Letmý pohled na propagační fotku kapely hned připomene americké komedianty Steel Panther. Stejní chlápci kolem čtyřicítky, maskující pupek a na plešatící hlavu nasazující si paruky, navíc trapně pózující v druhdy siláckých pózách Mötley Crüe. King Zebra jsou ale Švýcaři a na rozdíl od Steel Panther neprodukují tak trapnou imitaci hair metalu osmdesátých let. I když se, opět stejně jako Steel Panther, ohání vlivy od Mötley Crüe, Def Leppard, Poison, W.A.S.P. nebo dokonce (světe, div se) Tigertailz, nepůsobí to až tak přehnaně a hloupě, že si až ťukáte na čelo, co je to vlastně za kretény.
„Wild!Wild!Wild“ je druhá deska této čtveřice z Curychu, přičemž kapela využila stejného fórku jako kultovní britští oi/punkeři Cockney Rejects a svůj debut z roku 2013 pojmenovala „Greatest Hits“. Na letošní desce (v mezičase vyšel loni singl „20 Rules“) tak vybrušuje svůj styl, který byl v podstatě jasný od roku 2009, kdy King Zebra dal dohromady kytarista, říkající si Chip Leather. Ono se v zásadě jedná o klasický, mírně zmetalizovaný rock n´roll, který byl táááák populární v Americe v osmdesátých letech. King Zebra nesází na žádné progresivní postupy, na žádnou modernu a „Wild!Wild!Wild!“ má tak plnit funkci desky, která se hodí jak do auta, tak i na to, aby nezkazila rozjetou párty.
Co je na kapele zajímavé, je fakt, že se jí daří velice věrně a bez toho, aby to působilo křečiovitě, navodit atmosféru Kalifornie osmdesátých let. Nejblíž z tehdejších part má pravděpodobně k Poison z období desek „Look What The Cat Dragged In“ a „Open Up And Say… Ahh!“, ale spíše jen atmosférou, kde cítíte špulení rtů zpěváka Breta Michaelse, než aby zde byla zastoupena svérázná kytarová sóla C.C. DeVillea. Proto také hned úvodní „Wild Animals“ disponuje spíše metalovým riffem, ovšem brzy se všechno rozjede v řádnou rock n´rollovou jízdu, ze které čpí kořalka a lehké děvy.
King Zebra mají oproti většině z milionů následovníků hairmetalových zhýralců výhodu v tom, že jsou vcelku zruční skladatelé, umí napsat dobré melodie a dát jim patřičnou atmosféru (nečekejte žádnou temnotu, ale spíše na vás dýchne duch putyk a stripbarů). Protože kapele ale chybí cit pro vytvoření vyvážené kolekce, najdeme ty nejlepší nápady hned na začátku desky. Ať už je to zmíněná úvodní „Wild Animals“ nebo rozhodně nejlepší skladba „Never Stop Trying“, která by nezapadla ani v konkurenci těch největších hairmetalových trháků osmdesátých let. Za zmínku pak určitě stojí skladba „One By One“, která má v sobě, díky dramatickým slokám a harmoniím v refrénu, výraznou esenci nejslavnějších dnů Dokken. Nápady pak ale začnou pomalu docházet, což posluchači dojde při ostré „Whiskey“ a nejvíce potom při „Purple Roses“, která evokuje to nejhorší z Uriah Heep.
Do uší pak cvrnkne až závěrečná "Good Time", zejména díky svému finiši, který připomene, jak skladbou "Rocket Queen" končila megaslavná "Appetite For Destruction" od Guns n´Roses.
Velký kus práce na desce odvedl zpěvák Tom Hoochy Coo (prokrista, co to je zase za pseudonym…), který má pro daný žánr naprosto vyhovující hlas, ze kterého dokonce sem tam zaslechnete naléhavost Roba Halforda. Také i tím dělá z King Zebra vcelku zajímavou novou kapelu, kterou bude možná dobré si pohlídat, protože v hairmetalovém ranku se toho v poslední době zase tolik neděje. A zde je naděje, že by se mohlo opět blýskat na časy.
|
