Nebudeme si nic nalhávat a řekněme si na rovinu, že Krucipüsk v posledních letech opravdu za moc nestál. Po hvězdných a hitových deskách „4“ a „Druide!“, které jsou skutečně silnými počiny na české tvrděrockové scéně, začal s albem „Ahoj“ postupný pád, který vykulminoval na minulé desce „Boombay“. Živá vystoupení jsou samozřejmě ještě v pořádku, protože strejda Tomáš má v sobě stále dost entuziasmu a playlist staví zejména na skladbách z nejslavnějších let. To ale nikdy nemůže být příslib do budoucna a zákonitě vede tahle cesta k úbytku příznivců.
Ty ale může uklidnit fakt, že s deskou „Boombay“ si Krucipüsk sáhl na své vlastní dno (když nebudu počítat hrůzu „Kocour v troubě“, kterou Hájíček vydal pod svým jménem), ze kterého se mu podařilo odrazit. Novinka „Tintili Vantili“ totiž není tak slabým albem, jako byla minimálně poslední trojice desek. Návrat k formě z přelomu tisíciletí se sice až tak úplně nekoná, ale přece jen takové skladby jako „Sexy Voodoo“ nebo „Láska je kurva“ se podaří muzikantům napsat jednou za život. „Tintili Vantili“ není tak hitové album jako zmíněné dva opusy, ale jeho největší přínos spočívá v tom, že nezní trapně a Hájíček konečně Krucipüsk přestal situovat do role metalových Šum svistu.
Úž úvodní „Aeronehet“ zní velmi dobře, protože kapele se opět povedl složit skutečně nabušený refrén. I když deska brzy začne ztrácet dech a věci jako „La Muerte“, Žádný čáry“ a „Demencia bambína“ hrozí tím, že z „Tintili Vantili“ bude druhý „Boombay“ nebo „Rodinnej diktát“, situace se tentokrát obrátí k lepšímu s příchodem „Čest práci“, která by díky své energii mohla vedle osvědčených koncertních čísel fungovat naživo. „Bohoslužba“ je sice zase klasická hájíčkovská úchylárna, ale hned další „Krucinál vejlet“ zaujme hypnoticky opakujícím se riffem, který pak exploduje ve výborné „Herrgott“ (jasná koncertní tutovka), kde nevadí ani překotné skandování „Hovno! Hovno!“ a to ani v případě, že posluchač není příznivcem prvoplánových vulgarit.
„Memento Morále“ by možná chtěla být druhou „Cestou“, na kterou se snaží navázat atmosférou, ovšem působivost je menší. „Pohodex“ působí spíše nevýrazným dojmem, zejména v porovnání se závěrečnou hospodskou „Tintili Vantili“. Ta připomíná legrácky od Kabátu, když po akustickém úvodu, typické pijácké countryovce, Hájíček doslova exploduje v nařvaném refrénu: „Člověče, aspoň na chvíli, kašli na tintili…“. A to ani nevadí fórek s neuzavřeným koncem desky, který byl tak populární v devadesátých letech (aby také ne, když si jej oblíbila Nirvana a všichni jej pak, ve snaze, že budou stejně úspěšní, hloupě kopírovali).
Jak už bylo zmíněno, „Tintili Vantili“ představuje pro Krucipusk krok správným směrem. Jako by se kapela začala vymotávat ze skladatelské nemohoucnosti, která se projevila už před deseti lety. Novinka má svou atmosférou blíže k „Amen“, což není taková tragédie, protože v hubených dobách posledních let ukazovalo „Amen“ přece jen tu lepší tvář Krucipüsku. Stejně jako „Tintili Vantili“. Hůl se tedy zatím lámat nemusí.
|
