„Jsem opět svým pánem. Jsem svobodný!“ Jásal v roce 1990 Gary Moore, když konečně mohl světu předložit novou desku „Still Got The Blues“, kde odhodil hardrockové a heavymetalové okovy, které už jej svíraly na desce „After The War“ nepředstavitelnou bolestí. „Blues klade důraz na úplně jiné věci než rock a metal. Je to více o člověku jako takovém. Nejde tam o sóla, rychlost a tak,“ vysvětloval příčiny své změny kytarista. Změna to byla velmi rychlá, nečekaná, ovšem rozhodně nebyla k horšímu, protože na posledním albu „After The War“ bylo už slyšet vyčerpání, nechuť dál se věnovat rocku a metalu. Vše jen podtrhlo katastrofické turné, které skončilo dříve, než stačilo doklopýtat do svého konce. Právě tehdy Moore objevil alba starých bluesmanů. Kdyby k tomu nedošlo, byl by seznam alb v jeho diskografii o poznání kratší.
I když kytarista udělal razantní stylový kotrmelec, nezůstal nakonec sám. V jeho kapele, v sestavě, která nahrála desku „Still Got The Blues“ lze zaregistrovat opět klávesistu Dona Aireyho, basistu Boba Daisleyho a bubeníka Briana Downeye, který se po rozpadu Thin Lizzy takřka vytratil ze scény. Kromě těchto starých harcovníků je ale deska plná nejrůznějších hostů, kteří nemají se světem hard rocku či metalu vůbec co dočinění. Z těch nejznámějších můžeme zmínit někdejšího kytaristu slavných The Beatles George Harrisona, starého, v té době už sedmašedesátiletého, bluesmana Alberta Kinga, basistu Kinks a Savoy Brown Andyho Pylea, pianistu od Joea Cockera či Erica Bourdona Micka Weavera nebo propagátora elektrizujícího blues a hry na Fender Telecaster Alberta Collinse. A možná i díky přítomnosti těchto starých hudebníků, kteří to nejdůležitější řekli koncem padesátých a v šedesátých letech, se atmosféra té doby táhne albem jako červená nit.
Dominující je samozřejmě kytara a naprosto uvolněná atmosféra, kdy je jasně cítit, že Moorea hudba znovu baví a že je mu v tom bluesovém nebo bluesrockovém rybníčku skutečně dobře. Deska má dvě polohy. V jedné z nich dominuje rock a v druhé blues. Ty rockovější skladby jsou logicky umístěny na začátku desky, kterou otevírá svižná „Moving On“. Ta se sice nedá označit za úplně hardrockovou, ovšem k Mooreově minulosti má možná nejblíže ze všech skladeb desky, přestože hudebně čerpá z klasického rock n´rollu a boogie, kde dominuje spíše jižanská nálada. Ta je ještě cítit z „Oh Pretty Woman“ (se skladbou Roye Orbisona má společný jen název). Klasické blues se dostává ke slovu ve „Walking By Myself“, kterou si Moore vypůjčil z repertoáru starého chicagského bluesmana Jimmyho Rogerse, a připravuje tak půdu pro největší hit desky a možná Mooreovy kariéry vůbec, slavnou „Still Got The Blues (For You)“, která atmosférou navazuje na legendární „Parisienne Walkways“ a která Mooreovi zajistila pozornost komerčních rádií. Nejrockovějším kouskem je pak následující „Texas Strut“ a není náhodou, že zde absentuje hostující dechová sekce a právě u nahrávání této skladby se sešla stará parta Moore, Airey, Daisley a Downey. Nejvíce zde zaujme, kromě dravého rock n´rollového riffu soupeření mezi Mooreovou kytarou a Aireyho hammondkami.
Pak ale přichází čas na letitou klasiku, kdy Moore vytáhl bluesovou učebnici „Too Tired“ z reperotáru pánů Watsona, Bihariho a Daviese, aby na ní navázal vlastní „King Of The Blues“, která v sobě má klasického mississippského ducha. Svůj přerod v poctivého bluesmana pak Moore dokonal slavnou „As The Years Go Passing By“ z roku 1968, kterou složil Deadric Malone a jenž zdobí repertoár mnoha umělců, včetně kupříkladu Carlose Santany nebo Sting. Atmosféru kavárenského blues a půl čtvrté ranní nad sklenicí posledního drinku se Mooreovi věrně podařilo vykouzlit v „Midnight Blues“, která neskrývala hitové ambice, ale která se nakonec v žebříčcích, na rozdíl od výše zmíněné „Still Got The Blues (For You)“, vůbec nechytla.
Zbyvající trojice skladeb už nenese otisky kompoziční tvorby Garyho Moorea. S „That Kind Of Woman“ přišel George Harrison, který také nahrál výtečnou slide kytaru, „All Your Love“ původně pochází z repertoáru Otise Rush, který ji do světa pustil v roce 1958, ovšem Moore ji oděl do slušivého rockového kabátkuy, dal jí svěží tempo a opět svou kytaru nechal promlouvat před hradbou hammondek. Finále pak patří legendární „Stop Messin´ Around“ od Fleetwood Mac, známé skladbě od Petera Greena, na jehož tvorbu v Mooreově repertoáru mělo v budoucnosti ještě dojít. Není rozhodně bez zajímavosti, že si stejnou skladbu vypůjčili v roce 2004 Aerosmith, když je rovněž přepadl splín a přišli s deskou bluesových standardů „Honkin´ On Bobo“.
Pro ně to tenkrátt byl krok jiným směrem, u Garyho Moorea se v případě „Still Got The Blues“ jednalo o nově nalezenou cestu.
„Still Got The Blues“ je v Mooreově tvorbě revolučním albem. O tom nikdo nemůže pochybovat. O tom, že se vydal komerčně správným směrem, svědčí celosvětové uznání, které jakoby mazalo všechno, co bylo předtím. Sice o některé staré fanoušky Moore přišel, ovšem rychle přibývali noví. I umělecky se jedná o velice cenné album, protože s kýženou změnou, po které kytarista toužil, se vyrovnal naprosto se ctí.
|
