I přes vcelku nezajímavé prodeje „Back To The Blues“ byl Gary Moore při chuti a plný dalších plánů. Ten nejdůležitější byl, že pro další desku chce postavit regulérní kapelu a obejít se bez námezdních studiových muzikantů a rozličných hvězdných hostů. Další z vizí bylo nahrát album, které bude mít modernější sound než „Back To The Blues“, ovšem nebude tak provokativně experimentální jako „A Different Beat“ a proto se Moore poohlédl po muzikantech nové generace. Baskytaru proto obsluhoval hráč alternativců Skunk Anansie Cass Lewis a za bicí usedl Darrin Mooney od šílených experimentátorů (od trance/house až po heavy metal) Primal Scream.
Nejprve se názvem „Scars“ měla jmenovat celá kapela, když Moore podlehl vizi, že by mohl opět být řádným členem nějakého souboru, což byl v životě jen párkrát a jak o něm říkal jeho dávný přítel Phil Lynott, bylo těžké s ním, kvůli jeho perfekcionismu, vydržet uvnitř kapely. Když pak deska 10. září 2002 vyšla, na obalu se velkým písmem skvělo Mooreovo jméno, název „Scars“ se použil pro název alba a jména Lewise a Mooneyho se krčila dole v koutě. Kytarista to tehdy vysvětloval tím, že bylo přáním firmy, aby album vyšlo pod jeho jménem. O novou kapelu by prý nikdo nejevil valný zájem.
Přitom Moore potřeboval mladou krev jako sůl a i díky nim zní „Scars“ dost moderně. A to už jen proto, že se dostalo posunu ve zvuku, kdy kytara má grády, které si začátek nového milénia žádal, basa se pohybuje ve skutečných hloubkách a bicí mají tehdy velice módní suchý zvuk. „Bude to takové naše moderní pojetí Jimiho Hendrixe a Stevieho Raye Vaughana,“ tvrdil Moore před vydáním alba. A skutečně hned otvírák „When The Sun Goes Down“ vlétne do celého alba hendrixovským způsobem a hned poznáváte i změnu v projevu samotného předáka, který se od svého uhlazeného tónu posledních alb přiblížil k ostrému hlasu Bona Scotta.
Ovšem první moment překvapení začíná pomalu střídat vychládání emocí. Nelze totiž najít nějaké záchytné místo, nějaký hit, který by se stal klidným ostrůvkem uprostřed rozbouřených kytarových riffů a sól. Moore nejvíce sázel na „Wasn´t Born In Chicago“, ovšem ani ona žádným hitem není a ani v ní posluchač neuslyší neotřelé postupy. Ano, „Scars“ je muzikantsky precizně zahraná deska, o tom nemůže být pochyb, ovšem kde ještě před lety kytarista uchvacoval nejen svou technikou, ale i výraznými nápady, tady už začíná místy nudit. Zářným příkladem toho může být třináctiminutová bluesová nálož „Ball And Chain“, která je dílem všech tří zúčastněných muzikantů. Obsahuje totiž skvělá kytarová sóla, kdy je možné žasnout nad Mooreovými prstoklady a smrští tónů, které dokáže za sebou v rychlosti zahrát, ale co naplat, když chybí výrazný refrén a klasický kytaristův feeling.
Zbylo jen řemeslo. Ač mistrné, jen řemeslo.
Tak se prostě dá charakterizovat celá tato deska. Je tvrdá, je bluesrocková, ovšem není na ní nic, co by posluchače nutilo se k ní vracet stále a stále (pokud tedy dotyčný není příznivcem kytarových, nestydím se říct, až onanií, protože těch si tu všichni užijí dosyta). Ani komerčně se o žádný výrazný úspěch nejednalo a baskytarista Lewis dal opět přednost zpěvačce své (tehdy rozpadlé) kapely Skunk Anansie Skin. U Moorea jej nahradil starý známý Bob Daisley, což mohlo předznamenávat návrat ke klasičtější tváři…
|
