O tom, že historická fakta jsou pro rakouské Serenity dokonale nosným tématem, nás tahle parta kolem skvělého frontmana Georga Neuhausera několikrát přesvědčila. Nevyslovená výzva, která před tímto spolkem stála, totiž album, věnované jednomu koncepčnímu tématu, byla na pátém albu „Codex Atlanticus“ konečně zdolána a za hlavního hrdinu alba byl vybrán nikdo menší, než Leonardo Da Vinci. Otázkou však bylo, jak se Serenity vyrovnají s postupnou obměnou sestavy (a tedy s nevyhnutelnými změnami na autorské sesli), neboť kapelu v posledních třech letech opustili dlouholetí členové, klávesák Mario Hirzinger, kytarista Thomas Buchberger (oba jsou podepsáni pod drtivou většinou tvorby na prvních čtyřech albech) i epizodní zpěvačka Clémentine Delauney.
Nově vytvořené autorské trio Jan Vacik – Georg Neuhauser – Chris Hermsdörfer nejenže dokonale navázalo na dosavadní tvorbu kapely, ale navíc dokázalo na novém albu zajiskřit natolik, že Serenity prostřednictvím „Codex Atlanticus“ představují svoje doposud nejlepší album. Důvodů pro tohle tvrzení je hned několik. Do naprostého absolutna dotažená melodičnost. Není jediné skladby na desce, která by nenabídla nadýchaný melodický oblak, který snadno vlítne do uší a ještě snadněji (a natrvalo) se v nich usadí. Krásně vyrovnaný zvuk, ve kterém veškeré nástroje mají dostatek prostoru vyniknout a ve kterém dokonale sytý spodek má úžasnou sílu. Strhující individuální výkony, kterým dominuje jasný žolík Georg Neuhauser, jež se svým sametově elegantním hlasem dokáže být dramatický, agresivní i emotivní. Obvyklé chuťové ingredience (pohlcujícími sbory počínaje, přes nezbytné piáno, smyslným cellem konče), které „Codex Atlanticus“ halí do chuťově velmi bohatého symfonického oparu. Typická spektakulární výpravnost, neutuchající dramatičnost a všudypřítomná elegence jako obvyklá poznávací znamení. A v neposlední řadě autorská rozmanitost, která vedle sebe v dokonalé symbióze a harmonii postaví agresivně explozivní pecku „Sprouts Of Terror“ s živelnou vokální přetlačovanou mezi Georgem a basákem Fabiem, dojemně tklivou „My Final Chapter“, či luxusně vygradovanou finální nadýchanou „The Order“ ve které se symbioticky kříží dramatičnost s romantikou i živou přímočarostí. Jedenáctce skladeb, na kterých nenaleznete jedinou kaňku, pak vévodí podmanivě noblesní „Iniquity“ s razantně drsnou romantikou, kousavým sólem a hymnickými sbory. Serenity nezapomínají ani na další ze svých tradičních kousků, duetové výpomoci v „The Perfect Woman“ se tentokrát ujala Amanda Somerville.
Recenzi na dosud nejvydařenější počin kapely „Death &Legacy” jsem končil konstatováním, že Serenity se vyrovnali svým učitelům (a řeč byla o Savatage, Queen, Kamelot a Sonatě Arctice). Bylo by troufalé tvrdit, že Serenity tenhle kvartet dokázali překonat, ale s vědomím, že si kluci aktuálně sáhli na svůj nový horizont (a nenapadá mě, co by do příště ještě mohli na případném pokračovateli vylepšit či posunout dál), tvrdím, že pokud by se to někdy někomu mělo podařit, jsou Serenity tím nejvhodnějším kandidátem. Trefa přímo do černého!
|
