Trvalo to šestačtyřicet let a teď je se vším konec. Bouřka, zvon, déšť a poslední sbohem… Tohle už není žádné „No More Tours“ a neustálé vytrubování o posledních koncertech. Tady to vypadá skutečně definitivně. Konec Black Sabbath totiž podtrhuje vysoký věk všech tří hlavních představitelů, Ozzyho Osbournea, Geezera Butlera a Tonyho Iommiho a vyčerpanost po boji s rakovinou posledního jmenovaného. Slova o tom, že se kariéra jedné z nejdůležitějších kapel rockové a metalové historie blíží ke svému konci, padala už před třemi lety, když vyšla deska „13“. Posléze Iommi sice podotkl, že si dokáže představit nahrát s Black Sabbath ještě jednu desku. Jenže pak byly ohlášeny koncerty pod názvem „The End“ a spolu s nimi skutečně nová deska vychází.
No, nová… „The End“ za klasickou řadovku považovat nemůžeme. Jsou na ní čtyři dosud neslyšené skladby, o kterých se ale kapela přiznala, že jí zbyly po nahrávání „Třináctky“. A pak jsou tady čtyři živé verze skladeb, tři z poslední desky, jedna ze sedmdesátých let. Samozřejmě fanoušek vezme vše s obrovským nadšením, protože už nedoufal, že ještě něco nového od svých hrdinů uslyší, posluchač, který je přece jen více nezaujatý ovšem už tak nadšený nebude. Ono je totiž jasně slyšet, že právě nová čtveřice skladeb v porovnání s těmi, které se dostaly na minulé album, poněkud bledne. Že se opravdu jedná o zbytky, které spadly pod stůl po skončené hostině.
Předchozí deska nebyla nijak objevná, protože producent Rick Rubin kapelu směroval možná až příliš okatě (ta bouřka a zvon na konci desky jasně ukazuje na začátek debutového alba „Black Sabbath“) do minulosti, až k samotným kořenům kapely. Jenže byly na ní nápady, na kterých se dalo stavět. Ať už to byla úvodní rifforáma „End Of The Beginning“, pilotní singl „God Is Dead“ (obě tady zastoupeny v živých, ovšem poněkud unavených verzích) nebo závěrečný žalm „Dear Father“. Zde čtyři novinkové skladby takovým stylem nepůsobí. Jakoby Black Sabbath věděli, proč je tehdy na album neumístit.
Najdou se sice zajímavá místa, ale to jsou spíše fragmenty, jako výtečné orientální motivy v „Take Me Home“ nebo příjemné tempo a dobré Ozzyho frázování v „Cry All Night“ (určitě nejlepší věc kolekce), ale jsou to skutečně spíše jen momenty, než výtrysk nápadů, na který byl člověk od Black Sabbath zvyklý. Stylově se samozřejmě čtveřice „nových“ skladeb pohybuje v intencích „Třináctky“, tedy přesně na počátku sedmdesátých let, kam se kapela v roce 2013 vrátila nebo tam byla Rubinem vmanévrována. Kupodivu Ozzy zní ve studiových verzích celkem dobře a svěže, což je rozdíl oproti katastrofálnímu výkonu z jeho poslední sólovky „Scream“, ovšem naživo už to tak slavné není. Ale to ví každý, kdo byl kdy na jeho koncertě.
„The End“ má určitě smysl pro skalní fanoušky. O tom není pochyb. Iommi o albu mluví jako o poděkování fanouškům za celá ta léta. Poděkování to není nedůstojné, ale bůhvíjaké také ne. Prostě se vymetly šuplíky a kdyby to, co z nich vypadlo zůstalo stále uvnitř, asi by se nic nestalo. „The End“ nemůže obstát s minulou deskou a o „Master Of Reality“ nebo „Sabbath Bloody Sabbath“ se snad ani bavit nemusíme. Ale o nějakém nedůstojném loučení nemůže být ani řeč.
|
