Mortiisovo přiznání, že nikdy nebyl blackmetalistou dneska snad už nikoho nepřekvapí. Když ovšem opouštěl v první polovině devadesátých let své domovské Emperor, kde působil jako basista, aby se vrhl na ambientní dráhu, bralo se to za dozvuků vražd v blackmetalových kruzích a dohořívajících ruin kostela Fantoft jako veliká zrada. Mortiis si ale dokázal během let najít nový okruh příznivců, kdy nejpozději od alba „Stargate“ působil jako velice svébytná postavička rock/metalové scény. Vrcholu dosáhl na začátku milénia s výtečnou deskou „The Smell Of Rain“, kde se mu ambientní nálady podařilo velice vkusně prokombinovat se synth popem a citelnými vlivy Depeche Mode.
A každý ví, že z vrcholu je jediná cesta a to směrem dolů. Sešup přišel hned s následnou deskou „The Grudge“, se kterou jako by si Mortiis chtěl usmířit zbylou hrstku svých metalových fanoušků a přišel s jakýmsi mixem starých Nine Inch Nails, Marilyn Manson a Ministry, který ale nezafungoval, jak by měl. Proto další „Perfectly Defect“ se už zase halila spíše do ambientního temna. A pak nastalo ticho. Každý už Mortiise odepisoval, i sám hlavní představitel přiznával, že má i jiné aktivity než hudební. V červnu loňského roku ale napsal na svůj facebookovský profil, že nová deska přece jen bude.
A svému slovu dostál. Mortiis novinku „The Great Deceiver“ prezentuje jako start nové éry v jeho kariéře. Otázkou bylo, kam se bude ubírat. Na Mortiise evidentně zapůsobila jeho někdejší spolupráce s Chrisem Vrennou, známém z aktivit uvnitř Nine Inch Nails a Marilyn Manson. A právě proto je „The Great Deceiver“ tvrdou industriální deskou. Na „The Smell Of Rain“ můžete rovnou zapomenout. Na novince mají hlavní slovo ostře řezané kytarové riffy, dusající rytmika a industriální lomoz.
Už jen ten start, který nekompromisně vrthne do děje desky, „The Great Leap“, je velice nekompromisní a odkazuje někam do dob „The Grudge“. Jsou zde jasně čitelné vlivy Ministry a Nine Inch Nails, ovšem velice působivý je samotný Mortiisův fraškovitý projev, který sice nemá takové charisma, jakým třeba oplývá Marilyn Manson a možná na celé ploše desky může trochu nudit, ale rozhodně mu nelze upřít, že jeho drzý hlas k industriálně metalové hudbě pasuje více než solidně. I kvůli tomu mu obdiv fanoušků, kterým lahodí tvrdý industriál, zajistí jeho projev ve dvou největších hitech alba – „Doppelganger“ a především v „Demons Are Back“, která je jasným tahounem celé kolekce. Ta sice už začíná s postupující stopáží trochu nudit, protože Mortiis se za žádnou cenu nechce pustit zavedených kolejí, ovšem nakonec k tomu přece jen dojde a „Sins Of Mine“ potěší spíše ty fanoušky, kterým lahodila Mortiisova synth popová éra.
„The Great Deceiver“ je možná trochu překvapivá deska. A hlavně poměrně tvrdá. Ukáže se, jestli pro Mortiise už není moc pozdě, protože pětiletý odpočinek některé fanoušky musel spolehlivě unudit. Bude tedy záležet, kdo přistoupí na jeho hru. Odměnou mu pak může být solidní industriálně metalová deska s pár skutečně slušnými záchytnými body, které ale už nikoho nevystraší.
|
