Dubaj. megalomanské město v pouštním světě Spojených arabských emirátů, písek, ropa a islám. Ale také metal! Svengali jsou právě z města neuvěřitelných mrakodrapů a ač vznikli teprve v roce 2013, přinášejí vyspělé debutové album, které zní moderně a může příjemně překvapit. Trochu jsem čekal exotiku nebo hudbu odpovídající zeměpisné poloze, ale při poslechu Svengali byste těžko hádali zemi původu, spíš budete tipovat na Ameriku.
V hudbě Svengali převládají moderní prvky metalu. Ať už jsou to mohutné groovy riffy, breaky a všemožné zvraty, kombinování drsného vokálu s tím melodickým, či masivní zvuk, obohacený o nejrůznější efekty. Základem je úderný metalcore, který neoplývá přílišnou originalitou, ale ani se nedá nijak odsoudit za opisování. Svengali naštěstí do svého projevu přidávají dost dalších věcí. Výborným příkladem je úvodní „Deny“, která jejich hudbu jasně charakterizuje. Tvrdé sloky s masivními riffy a hardcore řevem zpěváka Andana vrcholí melodickým refrénem, který zní poměrně melancholicky a jemně. A právě melancholické melodie se tu utkávají s metalcorevou agresivitou. V závěru se skladba stává téměř hypnotickou záležitostí, když se do popředí dostanou vícehlasy a klávesy.
V podobných kolejích se odvíjejí i další skladby. Někdy převládá nekompromisnost jako v případě „Floodgates“, která je neskutečně brutální i když i ta je v závěru téměř meditativní. Ne, že by Svengali šli do nějakých trendů, ale víceméně hrají to, co je dnes žádané a moderní. Na mainstream jsou však ještě velmi tvrdí. Andan povětšinou brutálně řve, avšak více vítám jeho čistý charismatický zpěv. Hardcoreový řev v jeho podání je spíš průměrný a v některých momentech až otravný.
Mluvil jsem o melancholii. Taková „Skinless“ jí má v sobě hodně a patří mezi ty jemnější skladby na desce. Kapela v ní ukáže další své trumfy. Především muzikantské umění, kytarová sóla a výborně zakomponované klávesy. Oni si s tím Svengali umí moc hezky pohrát, až se dostávají někam na hranici progresivního metalu. Zvuk mají velice bohatý a dokáží opravdu překvapit. V průběhu desky se tak od metalcoreu dostáváme dál a dál a právě v melodičtějších a pestřejších skladbách se mi kapela líbí víc. „Inertia“ chytí za srdce a z Ameriky jako bychom se dostali až do Švédska. Trocha melancholie z Katatonie či dokonce trochu z Evergrey. V takové „Confined“ se potom ta hrubá a jemnější podoba Svengali sloučila a je prakticky dokonalá.
Svengali natočili velmi pestrou, ale taky dlouhou desku, která má co nabídnout. Je to moderní metal obsahující spoustu vlivů. Melodie, tvrdost, epičnost či hráčská zručnost se tu spojuje v jedno. Svengali jsou silní v melodických a progresivnějších pasážích, kde jsou skutečně velmi chytlaví, naopak ztrácejí body v těch metalcoreových, kde jsou spíše průměrní a nevystupují z řady obdobných kapel. V každém případě se jedná o velice povedený debut, který představuje základ, na kterém mohou Svengali stavět dál.
|
