Když ve finském městečku Vantaa před dvěma lety kytarista a klávesák Ericsson a bicman Romppanen dumali nad tím, jak rozběhnout kapelu, nemajíce další spoluhráče, drželi se hodně pozitivní filozofie. Prý „když to začneme budovat, však oni přijdou“. Přišli. A tak už po roce své činnosti mohla pětice Machinæ (název má reflektovat úsilí, neúnavnou pracovní morálku a odhodlání, se kterým se tahle parta pustila do práce) přijít se svým debutovým albem „Clockwork“. K jeho popisu kluci sami užívají přirovnání k mixu Amorphis a Stone Sour. Může být, osobně bych zdůraznil především vydařené spojení finské melancholie s přitažlivou melodičností a variabilní pestrost křiklouna Pipponena, střídajícího uvrčené chraptění s charismaticky pohodově čistým zpěvem (někdy tak ležérním a nad věcí, až máte dojem, že mu to klouže o kousek dál, než by sám chtěl), posmutnělý nádech The 69 Eyes či To Die For a silný vliv důmyslně využitých černobílých klapek a elektroniky.
Právě to spojení přiměřené agrese, melodiky a posmutnělosti je znamením, podle kterého bude možné Machinæ identifikovat. Nezáleží na tom, zda kluci vsází na živé tempo či línou utahanost, důležité jsou nekomplikovaně přímočaré nápady i fakt, že se Machinæ nesnaží své nápady zbytečně rozmělňovat jejich natahováním a sáhodlouhým omíláním (byť třeba nejdelší závěrečná „Black Canvas“ dokazuje, že by i tuhle variantu byli Machinæ schopni ustát), takže „Clockwork“ příjemně odsýpá. Obzvlášť v takových chvílích, jako při skvělém melodicky atmosférickém výkrutu v dokonale vygradovaném refrénu skladby „Forever“ (reprezentující ideální a nejčastěji využívaný „zlatý střed“ postupů kapely). A jaký rozptyl nálad mohou Machinæ nabídnout, posuďte porovnáním hrubé a nátlakové „Don´t Get Used To This“ (na které je vidět, že upřednostnění agrese před atmosférou není tou nejsilnější stránkou Machinæ) s depresivní, chvílemi až doomovou „Casualties“.
Na lehce zastřeném zvuku je patrné, že Machinæ svojí prvotinu vytvořili sami, bez jakékoliv vnější podpory. Ale on vlastně i ten zvuk tak nějak přesně zapadá do osobitého výrazu. „Clockwork“ není (aspoň ne na první pohled) nějak výjimečnou deskou, ale má schopnost se pomalu a nenápadně zažírat pod kůži tak důkladně, že ve finále nebudete mít potřebu se jí zbavovat.
|
