Debut projektu Eternity´s End vzbudil značnou pozornost. Nedlouho po vydání jej řada posluchačů pasovala rovnou na nahrávku roku, recenzenti nešetřili pochvalnými soudy. Já budu ve svém hodnocení malinko střízlivější, nicméně přiznávám, že záblesky hudební výjimečnosti jsou na albu „The Fire Within“ zcela jasně přítomné. Na prvním místo řadím obdivuhodné instrumentální výkony, které nabízejí to nejlepší ze žánrů power, prog a neoklasický metal. Pak zde máme zpěv Iana Perryho (Elegy, Consortium Project atd.), jenž dodává celé záležitosti punc aristokratického majestátu. A přesto to ve výsledku na nasazení královské koruny nestačí.
Zvuková produkce totiž není zcela poplatná autorské brilanci. Naštěstí nejde o průšvih, který by bránil poslechu, muzikantské mistrovství a všechny hudební vychytávky by si ale zasloužily obdobně kvalitní technický doprovod. Toho se zde nedostává a je to právě toto hledisko, které v konečném hodnocení nedovolilo dílo ocenit luxusní osmičkou. Dalším důvodem jsou některé přece jenom obligátnější songy (zejména duo „The Hourglass“ a „Chains Of The Earth“), které jsme v jen méně odlišné podobě slyšeli od nejedné neoklasické party (např. Kenziner, Time Requiem nebo Majestic). Dominantní většina hrací doby se ovšem pohybuje v oblasti vysokého nadprůměru, kdy se poslech stává vyloženou požitkářskou záležitostí.
Pikantním faktem je, že má vše na svědomí Christian Münzner, jenž je známý z účinkování v deathmetalových smečkách, jako Obscura nebo Necrophagist. Tentokrát tedy zásadním způsobem změnil kurz a od zamračených a dosti negativních končin se přemístil k prosluněným ostrovům Havajského typu, navíc plných živelného shonu. V muzice Eternity´s End se totiž neustále něco děje, motivy jsou nápaditě vrstveny přes sebe, tempa se pravidelně mění, přičemž není nouze o akceleraci nejvyšších stupňů. To vše znamená nutnost několika poslechů a zároveň jistotu dlouhotrvající zábavy. Nejlahodnější momenty shledávám v uvolněných zpěvných linkách a neoklasicky vypointovaných sólech, v čele s dvojicí skladeb „Eagle Divine“ s kouzelně hymnickým refrénovým nájezdem, resp. „Moonstruck“, která je dokonalá celá. Kapitolu samu pro sebe tvoří závěrečný štych „The Fall Of The House Of Usher“, jenž je odzbrojující svými thrashovými riffy, jejichž nekompromisní krvelačnost upomíná k výše zmíněným Münznerovým spolkům. Nicméně je nutné dodat, že krom toho samotný song o moc více nenabídne. Kouzlo této kapely totiž tkví hlavně v melodiích, v jejich odlehčené nespoutanosti a neoklasické honosnosti. V tomto ohledu je album „The Fire Within“ opravdu výjimečné.
|
