Čas může být někdy neuvěřitelně nepodstatná veličina. Švédští Treat, kteří v průběhu jedné pětiletky v osmdesátých letech minulého století nahráli čtyři alba plná melodicky lehkonohého hard rocku, aby v roce 1992 uzavřeli první kapitolu svého života albem pátým. Na něm sice lehce zhrubli a přitvrdili (nemluvě o tom, že šlo o první a zároveň poslední řadové album kapely, kde nezpíval Robert Erlund, kterého tehdy nahradil Mats Levén), ale ne natolik, aby se zcela zpronevěřili svým dosavadním postupům. Což zároveň znamenalo, že se jen těžko mohli trefit do noty tehdejšímu vkusu a tak se ze scény vytratili. Na dlouhých osmnáct let.
Před šesti lety se Treat znovu vynořili v podstatě odnikud a s albem „Coup de Grace“, na kterém se sešla pamětnická sestava (vždyť kromě basáka Nalle Pahlssona se každý ze zúčastněných alespoň jednou v minulém století zapsal do diskografie Treat), zněli neuvěřitelně svěže a do silného odéru osmdesátek dokázali nacpat kupu energie a špetičku moderny. A skutečnost, že s novou deskou (ve stejné sestavě, jako před šesti lety) přicházejí až nyní naznačuje, že Treat nemají kam spěchat, nic je netlačí a na vyznění alba „Ghost Of Graceland“ je to sakra znát.
Treat se stále drží (nijak křečovitě, ale s nadhledem a lehkostí) osmdesátých let, do kterých velmi decentně přimíchali šlahounek vývojové větve (vezměte třeba zemitý riff v titulní úvodní písni, či temnější a kousavější výraz v „Better The Devil You Know) z předreinkarnačního alba. Oproti tehdejší formě ztratili něco na mladickém zápalu, tuto ztrátu však bohatě vyvažují zkušenostmi a uvolněností. Díky typické melodice, zpěvnosti a hravosti jsou přátelsky hitoví, náladově se leckdy blíží až k dospělácky orientovanému rocku a s nevtíravostí vám pod kůži snadno tlačí zpěvné melodie, optimistické a prosluněné riffy, bohatou záplavu pozitivních kláves, houpavou (leckdy až rockově taneční) rytmiku a elegantně nenucený příjemný zpěv, často se proplétající se sladce podpůrnými sbory. Tyto elementy propojí do maximální dokonalosti v chytlavé „House On Fire“, koketující se stadiónovou skandovatelností, či v rozhoupané klasice „Inferno“. Tradičně silní jsou Treat i v emotivních pomalostech, kde hrají leckdy až na rockově písničkářskou notu a ve kterých nabídnou i nejzásadnější překvapení alba – melancholickou „Together Alone“, ozdobenou přitažlivým proplétáním vokálů, totiž zpívá příjemně plačtivým hlasem kytarista Anders Wikström, jediný muž, který prožil kompletní kariéru Treat.
Ti, kteří byli namlsáni z výborného „Coup De Grace“ možná budou postrádat určitou rafinovanost a tehdejší švih, „Ghost Of Graceland“ je přece jen osmdesátkovsky konzervativnější, klidnější a očekávatelnější. Jako kdyby Treat trochu zašmodrchali svůj vývoj a album, které by bez problémů zapadlo všemi svými zoubky do soukolí prvních alb, vytáhli na světlo až nyní. A protože, jak známo, první alba kapely přinesla pořádnou porci výborné muziky, je tohle konstatování i tipem pro milovníky trošku archaického (nikoliv však zatuchlého) melodického ultrapozitivního a zpěvného hard rocku.
|
