Může člověk chtít po Robu Zombiem vůbec něco nového? To nejdůležitější totiž tento svérázný umělec řekl v devadesátých a to zejména v rámci přelomových alb jeho tehdejšího spolku White Zombie „La Sexorcisto: Devil Music Volume One“ a „Astro Creep 2000“ či svého sólového debutu „Hellbilly Deluxe“. Tam odkryl své poslední skryté trumfy a ne náhodou už všechna následující alba stála ve stínu tohoto počinu z roku 1998. Poslední dobou to ale vypadá, že Zombie dává spíše přednost filmařině a možná i proto novinka obdařená opět nezapamatovatelným názvem „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“, vychází tři roky po poslední desce „Venomous Rat Regenartion Vendor“.
Jaká novinka je? Jakápak by asi mohla být. Stylově je to prostě naprosto klasický Zombie, kde se klade důraz na dusavou rytmiku, ostré šlehy kytar, které zní místy jako od Ministry, jinde zase jako od Marilyn Manson. To vše doprovází velmi známý humpolácký přednes hlavního interpreta, který desce dodává příchuť hororové atmosféry. Potud je samozřejmě všechno v pořádku a skalní Zombieho fanoušci budou mluvit něco o desce roku, o výborném počinu, který hned tak nespatří světlo světa.
Jenže „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ výborným albem není a o desce roku může mluvit už jen skutečně ten nejzarputilejší zombiefil. Že zpěvákova kariéra měla v minulé dekádě spíše sestupnou tendenci (což bylo zapříčiněno právě dělbou sil mezi hudbu a film), je fakt. To se Zombie pokoušel zvrátit minulou deskou, která byla až nad očekávání dobrá, dalo se hovořit naprosto vážně o důstojném pokračovateli „Hellbilly Deluxe“. Teď to spíš vypadá, že došly nápady a po bakchanáliích přichází jen sbírání drobečků ze stolů. Jak jinak si vysvětlit až na výjimky skutečně nenápaditou sbírku skladeb, které postrádají nosné motivy z minula, kdy nedojde ani na silné refrény?
Místy se zablýská na lepší časy, když se přece jen Zombie utrhne s dobrým nápadem jako třeba v dvou vrcholech celé desky, za které lze považovat „The Life And Times Of Teenage Rock God“ a „The Hideous Exhibitions Of A Dedicated Gore Whore“, ale většinu času se potácí odnikud nikam. Ono vlastně určitou bezradnost naznačoval už pilotní singl „Well, Everybody´s Fucking In A U.F.O.“, který má hodně daleko k věcem jako „Dragula“ a připomíná spíše splácaninu dřívějších nápadů, ovšem notně převařenou a naředěnou množstvím elektronického balastu. V tu chvíli člověk už trochu povytáhl obočí, jenže ona ta bezradnost je opravdu na novince všudypřítomná. O hitovosti se snad v tomto případě ani nedá mluvit.
Jako by si Rob Zombie na novém albu vybíral oddechový čas po velice zdařilé minulé desce. Na odpis určitě není, ovšem ty opravné zkoušky se s postupujícím věkem přece jen skládají stále obtížněji. Proto uvidíme, s čím přijde tento čertík z krabičky příště. Tentokrát je to opravdu jen průměr.
|
