Tahle parta z Walesu na tom byla v posledních letech všelijak. I když se v roce 2013 prezentovala slušným EP „Knives“, pak šlo všechno do kopru a korunu všemu nasadila loňská sbírka podivností „Lost Reelz“, kde se poprvé představil nový zpěvák Rob Wylde. Pro jeho začátek v kapele to nemohlo být horší. Jenže Tigertailz brali „Lost Reelz“ jako jakousi přestupní stanici a od loňska se hodlají prezentovat jako nová kapela, ne jen jako někdo, kdo v minulosti měl na MTV „Love Bomb Baby“ a „Noize Level Critical“ a vyznačoval se spíše délkou (a výškou) natupírovaných vlasů než skutečným talentem.
Jistě, jistě, „Bezerk“ a experimentální „Wazbones“ byly dobré desky, ale přece jen z té druhé ligy Tigertailz nevystoupili (asi kromě domovského Cardiffu) nikdy. Člověk od nich může čekat buď slušnou desku, která se bude dobře poslouchat a ze které se může vyloupnout sem tam nějaký hit, co dokáže dobře fungovat i naživo anebo to bude průser, jak se už v minulosti stalo v menší míře u „Bezerk 2.0“ a „Thrill Pistol“ nebo v míře větší, což bylo právě u „Lost Reelz“. S touto sbírkou nemohla být spokojena snad ani sama kapela a tak se s novinkou „Blast“ vybičovala k výkonu, v který už možná ani sama nevěřila. Právě díky tomu lze novinku zařadit mezi dvojici výše zmíněných nejlepších desek této kapely.
Jestliže na loňské sbírce nový pěvec Wylde vzbuzoval spíše rozpaky, na novince (hned od první skladby „Just For One Night“, uvozené jakýmisi pokřivenými orientálními motivy) dokazuje, že je muž na svém místě. Postrádá sice tak nakřáplý vokál jako jeho předchůdce Kim Hooker, ale už v sobě našel dostatek osobitosti, aby mohl být považován za slušného pěvce. Právě „Just For One Night“ se ukazuje jako most mezi někdejší tvorbou kapely, patřičně ztřeštěnou a tou, jak by se pánové měli prezentovat, aby to v jejich letech už nepůsobilo trapně. Na různé přehmaty sice taky dojde, jako třeba v úvodu „Pipped It Popped It“, kde působí Tigertailz vyloženě dětinsky, ovšem zaplaťbůh se jedná o místa, která jsou suverénně v menšině.
Kapela je totiž kupodivu ve velmi dobré formě. To dokazuje v divoké „Bloodsuckers“, což je jedna z nejvýraznějších položek alba, které dominuje tvrdý riff, jenž by mohl mít ve své zásobě takový Vinnie Vincent (ex-Kiss, Vinie Vincent Invasion). Welšané nepůsobí trapně ani v baladě „In The Arms Of Mary“, přestože pomalé skladby nikdy nebyly jejich silnou stránkou, ale nejvíce překvapují ve skvělé „All The Girls In The World“, typické popmetalové hymně s velmi chytře napsaným stadionovým refrénem. Zde si opravdu kapela sáhla až na dno svých možností a přišla se svou nejlepší skladbou za mnoho dlouhých let.
Když se to vezme kolem a kolem, tak nic se od Tigertailz v podstatě nečekalo a kapela překvapila. Ukázala, že ještě není na odpis, že stále ještě ten rock n´roll má v krvi. I když se nezbavila určitých nešvarů ze své minulosti (například některé sborové halekání) v podobě „Blast“ překládá tu nejlepší desku, jaké je v současné době schopna.
|
