Jak už jsem uvedl v jedné z dřívějších recenzí, letošní květen byl thrashmetalové lásky čas. Nová alba vrhly vstříc fanouškovským útrobám slovutné party jako Death Angel, Destruction nebo Flotsam And Jetsam. Osobně jsem se však nejvíce těšil na aktuální fošnu řeckých Suicidal Angels, kteří jsou pro mě nejlepším spolkem vzešlým z novodobé vlny, jejich tvorba mě pak baví ještě víc, než produkce klasických žánrových smeček, trojici výše zmíněných kapel nevyjímaje. A tento stav se nemění ani po poslechu desky „Division Of Blood“, jež navazuje na vysoce kvalitní linii předešlých počinů a opět nabízí vrcholný stylový zážitek.
Jelikož Řekové sekají – zřejmě v souvislosti se smlouvou u NoiseArt Records – desky jako na kulometném pásu, nebylo na místě očekávat dramatický hudební posun, o nějž nakonec nikdo nestojí. Jedinou neznámou tak bylo, zdali se bude rozvíjet jemný autorský progres, znatelný na minulém albu „Divide And Conquer“, který v sobě nesl pokusy o strukturovaně složitější a časově velkorysou stavbu skladeb. Leccos naznačí pohled na stopáž aktuálních písní. Až na jednu výjimku zde žádná nepřekročí hranici šesti minut, onen jediný případ navíc svoji délku natahuje uměle, když song „Of Thy Shall Bring The Light“ skončí po čtyřech minutách, pak se sedm minut nic neděje, pouze v závěru zazní krátký akustický dojezd. Této strategii nerozumím, nikoho přece nebaví – snad kromě buddhistických mnichů - „poslouchat“ ticho. Samotná skladba ovšem patří mezi vrcholné položky díla, když v sobě mistrovským stylem mixuje nejlepší atributy Řeků, tedy strojově přesně vykrajované a technicky brilantně odvedené riffy, v nichž se mísí jak sugestivní agrese, tak osvobozující dynamická hravost, v neposlední řadě sem patří i ďábelsky svůdné frázování zpěváka, kytaristy a frontmana kapely, Nicka Melissourgose.
Obsah nové desky jde obecně na dřeň thrashové přímočarosti, bez jakýchkoliv okolků, navíc s téměř všudypřítomným rytmickým kvaltem. Zpravidla je to velmi působivé, avšak jedna či dvě vrstevnatější kompozice by byly jenom ku prospěchu variability díla, neb jedna zabijačka vedle druhé znamená postupný úbytek pozornosti. Ne všechna čísla se navíc mohou pyšnit dostatečně atraktivní náplní, občas na nás dokonce máknou ledové hnáty tuctovosti. Týká se to zejména kusu „Bullet In The Chamber“, stejně jako rozjezdu následného štychu „Cold Blood Murder“, jenž ale zpětně nabere dech v sólové části. Prvních šest výstřelů (plus zmíněný závěrečný opus) každopádně znamená jedinečný thrashový orgasmatron, k jehož pocitové dokonalosti opět výrazně dopomáhá zcela vypiplaný sound, ale také další slušný cover z dílny Eda Repky (maloval obaly k legendárním zápisům Death, Megadeth, Possessed a mnoha jiným), který ještě lépe vynikne na vinylové verzi desky. Mise je tedy úspěšně dokonána, Řekové zase nahráli mimořádné album, pro mě zatím nejlepší v letošní thrashové sklizni.
|
