Ze země mistrů světa v melancholii se se svým druhým albovým zápisem hlásí o slovo parta Denigrate. Čtveřice muzikantů z města Tuusula svojí prvotinu, nasycenou především touto emocí, vydala již před třinácti lety. Jenže pak se všichni členové rozutekli do jiných kapel a projektů a Denigrate upadli v zapomnění., ačkoliv nikdy oficiálně neohlásili svůj rozpad. Těžko říct, zda již při svém rozchodu měli v hlavách myšlenu na to, že se ještě společně sejdou ve studiu, každopádně k tomu došlo (jak praví promo materiály „chemie tu byla stále a stejně tak hudební ambice“) a výsledkem je loňské album „Hollowpoint“. Album, které koketuje s původním zabarvením temné gotiky, progresivním metalem i špetičkou moderního core, album, které si pohrává s povedenými melodiemi a přetéká emotivní rozervaností, podanou přirozeným, přesvědčivým a snadno uvěřitelným způsobem a které je nasycené svébytností a stylovou barevností.
Nečekejte tedy v žádném případě vytrvalé vláčné utápění se ve smutku, byť právě ten je tím hlavním nositelem děje, Denigrate totiž svoje pocity vyjadřují podstatně agresivnější formou (byť dojde i na vláčné doomové zvláčnění). Křikloun Mikko Hell se nebojí občas statečně zařvat, ve vyhrocených refrénech obnažovat svojí duši, případně ležérně unaveným zpěvem ještě zdůraznit melancholičnost tvorby kapely (nemluvě o tom, že Denigrate umí i velice účelně využít agresivní chropot), kytary se nebojí docela nekompromisně říznout, hrubě riffovat, občas i zakličkovat, sytá (a velmi dobře nazvučená) rytmika zpravidla nikam nespěchá a svým tempem dokáže zdůraznit depresivnost skladeb, sporadické využití piána dokonale slouží posmutnělým náladám. A že Denigrate mohou být považováni za skvělého reprezentanta severské scény, vypovídá i fakt, že můžete narazit na náladové nitky z tvorby Sentenced, raných Amorphis, či Lake Of Tears, bez toho, aby Denigrate ztráceli vlastní tvář. Tu nejlépe reprezentuje (byť ani jedna z devíti položek neztrácí šťávu) barevně tajemná „Erased Pages“ s následným velice intenzivním nástupem, elegantní melodií, vrcholící v nekompromisní řeži a emotivně vyhroceném zpěvu a sžíravě hutná „Liar“, postavená na jednoduchém motivu, jehož vytrvalé opakování vyvolává až sžíravou melancholii.
Tak takhle jo. Dnešní doba přeje návratům. I když spočítat ty, kteří by třeba ještě v loňském želeli toho, že Denigrate kdysi dávno zmizeli ze scény, by nejspíš nebyla žádná složitá matematika, album „Hollowpoint“ by pro ně mohlo být dokonalou satisfakcí. A pro ty ostatní hodně silná výzva.
|
