I takoví věční mladíci, jakými se Red Hot Chili Peppers zdáli být, stárnou. Tytam jsou doby, kdy na MTV bouřili s „Give It Away“ a až živočišně energická deska „Blood Sugar Sex Magic“ bourala hitparády. Tehdy byli Red Hoti jedním ze čtyř vrcholů rockové scény. S AC/DC, Guns N´Roses a Metallicou… Svůj druhý vrchol si pak prožili na konci devadesátých let, kdy jako pokropeni živou vodou přišli s deskou „Californication“. Byli opět na vrcholu a z něho, jak už to tak bývá, je jen jediná cesta. Směrem dolů. S „By The Way“ byl ústup z pozic ještě skoro neznatelný, v případě „Stadium Arcadium“ už někteří fanoušci lehce povytáhli obočí a pět let stará „I´m With You“ naplno ukázala sestupnou tendenci. Byť se jednalo o desku kvalitní, už nesnesla přímou konfrontaci s nejlepšími díly kapely.
V případě novinkové „The Getaway“ je zase o malý stupínek hůře. Světová média se u příležitosti jejího vydání do kapely opírají zejména kvůli kytarovému postu, kdy už na minulém albu nahradil zběhlého Johna Fruscianta Josh Klinghoffer, ovšem zde problém není. Klinghoffer je dobrý kytarista a přestože Frusciante měl určitě svůj typický styl, kapele spíše bude chybět jako obratný skladatel, který se podílel na řadě stěžejních hitů. Ty na nové desce prostě chybí a to je jeden ze dvou problémů. Tím druhým je, že Red Hoti postupem let ztrácí energii, která pro ně vždycky byla typická. I když v osmdesátých a devadesátých letech zhusta fičeli v heroinu, pořád ze sebe dokázali vymáčknout skladby, které vyloženě kopaly do zadnice. Dnes píší dobré skladby a to je asi ten problém.
Tytam jsou doby, kdy Red Hot Chili Peppers byli tvrdá funkrocková parta, kde Fleova basa působí jako facka pořádně těžkou rukou. Red Hoti totiž na „The Getaway“ jasně demonstrují, jak měknou. Ovšem není to o tom, že by se posouvali spíše ke střednímu proudu, aby oslnili mladé publikum. Je to spíše o současném životním rozpoložení. Když člověk odhodí veškerou politickou korektnost, řekl by, že až o dědkovatění. Navíc slavné čtveřici se nepovedlo předložit tak silné skladby, které startovaly předchozí desku, jmenovitě tedy „Monarchy Of Roses“ a „Factory Of Faith“, přičemž právě na začátku nové desky promarnila svou šanci přímo ukázkově. Titulní „The Getaway“ totiž zní jen jako plácnutí do vody, skoro by se dalo říct, že jako intro před něčím, co ale nepřijde. I pilotní singl „Dark Necessities“ je na poměry kapely docela chudý.
Posluchače možná z letargie vytrhne zvonivá „Go Robot“, která přece jen má v sobě jistou dávku energie, ovšem všechno poté opět padá zpět k popovějšímu feelingu. Jistě, že skladby jako „Feasting On The Flowers“ jsou dobré, chytře složené, skvěle zaranžované a zprodukované, ovšem co naplat, když nejsou výjimečné, na což byl v minulosti posluchač od Red Hot Chili Peppers zvyklý. Zrovna dvakrát proto nepřesvědčí ani „Sick Love“ s hostujícím Eltonem Johnem (!), jehož spolupráce je především reklamním tahem než uměleckým zpestřením. Nejlepší kousek si tak kapela nechala pro samotný závěr desky v podobě šestiminutové „Dream Of A Samurai“, která dosahuje takřka až epických rozměrů a je proto největším překvapením „The Getaway“.
Je potřeba říct si to na rovinu. Doba Red Hot Chili Peppers už pominula. Jsou samozřejmě v pozici dobře etablovaných a finančně zajištěných hvězd, ovšem jejich nové desky jsou takřka už bez dopadu. Na koncerty se stejně bude chodit jen kvůli „Under The Bridge“, „Californication“ nebo „The Other Side“ a věci z nového alba budou přijaty s nadšením o poznání menším. Jenže to už je úděl většiny kapel, které na scéně působí takovou dobu jako Kiedis a jeho parta. Red Hot Chili Peppers se touto deskou definitivně zařadili mezi veterány. Mezi klasické rockové dinosaury…
|
