Dáte-li se do počítání kapel, věnujících se v naší zemi gotickému rocku, kterým stojí za to věnovat nějakou pozornost, i jedna zdravá ruka bude víc než dost. Na volných prst se pokusili koncem loňského roku zaútočit Výsměch? z Poličky se svým debutovým dark-gotickým albem „Thorns“ s příchutí alternativního rocku. Že kapela nepatří k nejaktivnějším, je možné vydedukovat z toho, že její hudební kořeny sahají až do roku 1996 a s deskou „Thorns“ přicházejí šest let od vydání svého druhého dema, což při celkovém počtu osmi písní zároveň znamená kadenci jedné skladby na rok, z těch osmi kousků totiž závěr alba tvoří dva remixy již slyšeného.
Na „Thorns“ hrají důležitou roli syntezátory, díky kterým je hudba Výsměch? docela studená, minimalisticky emotivní a neosobní. Tento pocit umocňuje i poměrně nezúčastněný zpěv kytaristy yENDy (kterému neprospívá ani občas silně východoevropská angličtina), jím zpívané písně zní docela mdle, k čemuž přispívá i silná repetitivnost základních motivů. Jistě, to je jedna z věcí, které třeba i u Sisters Of Mercy (což je jedna z kapel, na jejichž vliv u Výsměch? vydávající Cecek Records odkazuje) spolehlivě fungují, u Výsměch? je to tak půl na půl a občas rašplování melodických motivů na jejich dřeň působí dost násilně a monotónně. Daleko životaschopnější momenty přichází ve chvíli, kdy se ozve hlas PandY (která mimo mikrofonu má na starosti právě výrazné syntezátory), se kterou ta převážně ponurá atmosféra alba chytá přece jen šťavnatější odstín. Zvláštní na téhle desce je skutečnost, že „Odejit“, jediná píseň zpívaná v češtině, je vůči všem výše zmíněným připomínkám naprosto imunní, Výsměch? v ní aspirují na to, aby se mohli směle postavit po bok XIII. Století, depresivnost skladby je velmi působivá a přitom písni nechybí primární chytlavost. Jednoznačně nejsilnější moment alba, kterému z těch anglicky zpívaných (docela vzdáleně) nejvíc konkuruje skromná titulní věc s ležérně ospalým projevem PandY. Kapitolou samou o sobě jsou pak remixy. Upřímně řečeno, důvod jejich zařazení mi naprosto uniká, „This Is The End“, jehož slogan v originální verzi je hodně alarmující, je v silně zelektrizované podobě od Yyana Pereze z Alvaréz Peréz zcela zbaven jakékoliv emoce, titulní skladba, zpracovaná Andromedou Draco jich nabídne jen o málo víc.
Ať počítám, jak počítám, po píchnutí se o „Trny“ zůstávají ty dosud neobsazené prsty v nezměněném počtu. „Thorns“ jsou ve své základní části celkem neškodnou a příjemnou kulisovkou s jedním trhákem, zasluhujícím zvýšenou pozornost, ve svém remixovém přídavku pak zbytečně nastavovanou kaší.
|
