Dnes už je jasné, že úspěch Salivy měl krátký dech a svezl se na trendu zájmu o moderní metal začátku nového tisíciletí, kdy tahle parta dokázala zkombinovat rock n´roll s tehdy moderním nu-metalem a za přispění ostřílených skladatelů jako je Bob Marlette (pracoval například s Alice Cooperem, Robem Halfordem, Marilynem Mansonem, Union, Quiet Riot či Black Sabbath) a Nikki Sixx z Mötley Crüe se jim podařilo dosáhnout platinového úspěchu. Ten zmizel spolu s nu-metalovou vlnou a ruku v ruce s vládnoucími trendy se kapela přeorientovala na jakýsi alterntivní rock n´roll, takový jako hrají třeba Papa Roach, Five Finger Death Punch nebo současní Sixx: A.M.
Saliva v současné době už stojí na okraji zájmu rockových fanoušků a přestože členové kapely neustále zdůrazňují, jak se jim daří, pohled do hitparád naznačuje něco jiného. Ono, ruku na srdce, Saliva toho nemají až tolik co nabídnout. Přestože se kapela dost dobře vzpamatovala z odchodu frontmana Joseyho Scotta, který jí vyloženě prospěl, neotřelých nápadů to muzikantům mnoho nepřidalo. Stejně tak loňská výměna letitého basisty Davea Novotnyho za Brada Stewarta. Novinka „Love, Lies & Therapy“ opět jede ve stejných kolejích jako předchozí album „Rise Up“, přestože se zdá, že pro letošek byli Saliva na nápady přece jen o něco skoupější než předloni.
Dá se říct, že na posledních albech této kapely je to pořád stejné. Je na nich všechno a zároveň nic. Deska sice dobře hraje, muzikanti podávají slušné instrumentální výkony, novicovi Bobbymu Amaru to zpívá opět dobře, ale naopak zde není nic, co by Salivu mohlo oddělit od konkurence. Jejich hudba je zkrátka natolik zaměnitelná a postrádá jistou dávku osobitosti, že jediné, co vám z toho vyleze, je prostě univerzální rocková deska současné americké produkce.
Přestože album má velmi dobrý start, kdy se kapela obrátí ke svým nu-metalovým kořenům a trojice úvodních skladeb „Trust“, „Tragic Kind Of Love“ a „Bitch Like You“ sílu skutečně má, deska se začne rozmělňovat v baladickém tempu věcí jako „Broken Wings“ či „Loneliest Know“ nebo ve vykrádačkách typu „Go Big Or Home“ (ovšem nutno přiznat, že refrén této skladby je dostatečně silný), kdy je opojení ranými Linkin Park více než slyšitelné. Právě tyto okamžiky potrhují fakt, že Saliva vždycky bude patřit k těm partám, které následují, než aby vedly dav.
V zásadě je to s každou jejich deskou stejné. Pár slušných skladeb, pár průměrnějších, vše zabalené do skvělého zvukového kabátku, který se sice tváří upřímně, ale je z toho nejvíce cítit umělá hmota. Prostě takový typický produkt Made in Silicon Valley.
|
