Další reunion, další deska po třiceti letech, další pokus o vzkříšení zašlé poloslávy. Q5 z amerického Seattlu v polovině osmdesátých let reagovali na Novou vlnu britského heavy metalu a představovali místní atrakci, takovou levnější variantu Judas Priest nebo Saxon. Podařilo se jim vydat dvě alba, přičemž to druhé „When The Mirrors Cracks“ už vyšlo u majorlabelu Polygram, který kapelu vypravil na turné s Litou Ford a Twisted Sister a sliboval si tak velký úspěch. Nepovedlo se, protože Q5 už žádnou novou hudbu nesložili a brzy následoval rozpad. Po něm z kapely nadobro zmizel její nejlepší muzikant, kytarista Floyd D. Rose, jemuž může hudební svět děkovat za vynález kytarové tremolo páky.
Dlouhá, dlouhá léta bylo jméno Q5 u ledu. Proč jej taky obnovovat? Jejich patnáct minut slávy bylo kratších, než by si pětice muzikantů přála a návrat by třeba v dobách, kdy vládl grunge, alternativní rock, elektronika nebo nu-metal, nezaručoval ani plnou hospodu, natož nějaký větší klub či sál. Možná má jejich comeback v současnosti větší smysl, protože fanouškům z osmdesátých let už odrostly děti a opět se částečně vrací ke svým někdejším koníčkům. Q5 si proto otestovali svůj potenciál na několika festivalech a ono to kupodivu fungovalo. Sice Rose už u toho není, ale legitimnost comebacku nikdo nezpochybňuje.
Potud vše v pořádku. Jenže k čemu nová deska? Navíc se starým obsahem, dal by se parafrázovat titulek někdejšího pochybného článku z komunistické Tribuny. Q5 nikdy nebyli Judas Priest, aby se na jejich alba znovu čekalo, protože každému musí byt jasné, že po třiceti letech nečinnosti prostě bomba nepřijde. Nebyli ani Twisted Sister, kteří mohou ještě žít ze staré slávy, ale mají tolik rozumu, že se do natáčení nové desky nepouští. Ale budiž, „New World Order“ je přesto venku. A jaké je? No, jaképak by asi mohlo být. Je metalově kovové, hardrockové houpavé, vcelku melodické, ovšem zastaralé až běda. Není zde slyšet prakticky vůbec žádný posun, což rozhodně nelze prezentovat jako devizu, ovšem kapele to zásadně nevadí.
I když se Q5 povede napsat sem tam dobrou skladbu jako „Just One Kiss“ nebo rychlejší „One Night In Hellas“, je třeba si stále odmyslet, že v kalendáři je rok 2016, protože pak i z těch lepších věcí leze jen vesnická tancovačka. To je pochopitelně problém celého alba, které startuje naprosto těžkoprdelatá „We Came Here To Rock“ o níž kapela tvrdí, že je to její současný manifest, prohlášení toho, co Q5 dnes znamenají. Bohužel lze v tomto muzikantům dát za pravdu, protože to, co mohlo fungovat v roce 1984, 1985, dnes člověk přejde spíše s pobaveným úsměvem. Navíc už nezaujme ani zpěv Jonathana Scotta K., který zní jako unavený Biff Byford.
„No World Order“ je deskou pouze pro staré fanoušky, žádné důrazné bouchnutí do stolu, potvrzení současné formy. Jistě, najdou se ti, který se to bude líbit, ovšem spíše v tomto případě zafunguje nostalgie. Jako album, které vyjde v roce 2016, tahle deska dost dobře obstát nemůže.
|
