Když před dvanácti lety vydali své debutové album Švédi Last Autumn`s Dream, málem se tahal na světlo pojem all-star band. V té době již celkem populární zpěvák Mikael Erlandsson společně s kytaristou Andym Maleckem, který měl na kontě desetiletku u Fair Warning, k sobě stáhli hned tři muzikanty z Europe a malá senzace byla na světě. Tahle sestava však vydržela pouze jedno album. Ne snad, že by si Erlandsson s Maleckem pak k sobě vybrali nějaké nazdárky, jen to už nebylo tak hvězdné. Z původní sestavy dnes v Last Autumn`s Dream zbyl už jen Erlandsson, ale tomu zjevně tenhle fakt neubírá na chuti. Last Autumn`s Dreams tak jako již (téměř, nějaké drobné časové korekce se najdou) tradičně dodrželi frekvenci co rok, to album, a začátkem letošního roku představili kolekci „Paintings“.
Která je, světe div se, naprosto očekávatelná a nepřekvapující. Last Autumn`s Dream se již před lety zacyklili ve svém stylu a výrazu – jejich ultramelodické, veskrze optimistické a pozitivní AOR v nijak ukvaltovaném tempu s výrazným a charismatickým Erlandsonovým vokálem (to je nejpřitažlivější element téhle party), či sladkobolné balady, to vše naprosto spolehlivě zahrané, se drží schématičnosti v melodiích, aranžích i kompozičních postupech. V lepších momentech vzhlížejí (a ne beznadějně) k Foreigner či Magnum, v těch slabších chvílích dovedou být (právě proto, že se nezbavíte pocitu, že tohle jste už mohli milionkrát slyšet) až trochu nudní. Naštěstí tenhle stav nenastane příliš často a je pochopitelné, že kdykoliv šablonu naruší nějakou pestřejší ingrediencí (což se však nestane kupodivu třeba s výpůjčkou „Take It On the Run“ od Reo Speedwagon), deska obživne. Tak jako díky špetce dramatičnosti v „Bring Out The Heroes“, nenápadnému saxofonu v „Too Late“, či kapce jedu v ne tak prvoplánově rozjásané melodii v „An Eye For An Eye“.
Last Autumn`s Dream evidentně nemají potřebu něco měnit, něco dobývat, něco řešit, jejich „Paintings“ jsou prostě melodická pohoda a sázka na jistotu. Hlavní je, že i když je to trochu jak na kolotoči, ani z dvanáctého alba kapely nekouká jen slepá rutina a potřeba plnit normy. Ten, kterému nevadí, že Last Autumn`sDream se nikam nevyvíjí, neposunují a jsou prakticky stále stejní, určitě nebude novinkou zklamán, ten, který to nezkousne, už tuhle partu nejspíš vyškrtl z nákupního seznamu dávno a její každoroční nášup mu bude zcela ukradený. Pásová výroba hezkých melodických písniček vhodných snad i pro komerční rádia pokračuje bez nejmenšího zadrhnutí (i když by nějaký prodloužený proces uzrání nemusel být jednou od věci), takže příští rok zase ahoj.
|
