Když vám vydá desku label Pure Prog Records a ze všech stran po vás pohazují šuflíkem „progresivní metal“, tak co asi tak hrajete? Jde-li o páté řadové album rakouských Mayfair, je tato zdánlivě prostoduchá otázka celkem na místě. Ono totiž v té atmosférické muzice, kterou tahle čtveřice produkuje, se poměrně těžko hledají ta typická poznávací znamení progresivního metalu – žádné přetechnizované pasáže, žádný důraz na instrumentální ekvilibristiku, žádné natahování skladeb do nekonečna, žádné překvapivé zvraty a složité kompozice…
… to vše je nahrazeno emocemi a převážně melancholickou náladou. Pokud bych měl tendence hledat silnější vazby k progresivnímu metalu, nejspíš bych se zastavil jen u bubeníka Jollyho, který si v poměrně vláčném tempu občas poťukává natolik pestře, že by se v uvedeném stylu nejspíš mohl uplatnit. Reného kytara se drží spíš sevřenějších (a někdy až monotónně – takové to drhnutí jednoho motivu až na krev – znějících) linek a přemýšlivého vybrnkávání, občas recitační, občas ukňouraný, občas vyhrocený hlas Maria Prünstera nabírá různé odstíny, přitom však nemá tendence (a ony mu to melodie písní snad ani neumožňují) kdovíjak vášnivě strhnout posluchače – spíš jen takovým líně vláčným převalováním táhne Mayfair do silné hudební zádumčivosti.
K určité roztříštěnosti alba přispívá i fakt, že Mayfair promíchávají angličtinu s němčinou a „The Ghost Inside“ je příkladem toho, jak může rodný jazyk Mayfair být kontrastní, znít hrubě (a občas i brzdit) proti mazlivě zpěvnému Shakespearově jazyku. Překvapí i fakt, že téměř polovina skladeb se svojí délkou nepřehoupne přes tři minuty, což v některých případech je docela dobře, neb delší lpění na nekomplikovaném motivu by mohlo být celkem vyčerpávající (což ostatně Mayfair deklarují v nejdelším a bohužel i nevzrušivém songu „When Angels And Demons Meet“), jindy může být překážkou, protože se píseň nestihne vůbec rozvinout. A aby těch rozporů, které Mayfair přinášejí, nebylo málo, za nejvýraznější moment alba lze na jedné straně považovat jednak vláčně klidnou „Blinded By Your light“ s ukvákanou kytarou, která se otáčí snad až někam k R.E.M., na straně druhé vyhrocenou „Schrei Es Raus“, výrazně vybočující z celkové melancholie především díky jedovatému vokálu (a ano, i ta němčina je tady hodně působivá).
Zvláštní album. Ne proto, že je obtížné napěchovat ho do nějaké škatule, ale proto, jak se tváří nenápadně a vlastně až extrémně kulisovitě (což násobí právě to prapodivné ohánění se progresivním metalem). A přitom když vás „The Ghost Inside“ potká v té správné – melancholicky přemýšlivé - náladě, zní docela přitažlivě a netuctově. Problém může být, že ta správná nálada vás kdovíjak často trefit nemusí.
|
