Všechno už tu jednou bylo. To je myšlenka, která se při poslechu prvotiny italských Revenience neodbytně krade na mysl. Členové kapely se mohou sebevíc odvolávat na modernu, působení v různých projektech italské undergroundové scény a z toho vyplývající progresivitu jejich míchanice gotického a symfonického metalu s elektronickými vlivy. Jenže to by před nimi nesměli scénu ovládnout jejich krajané Lacuna Coil či holanďané Within Temptation. Takhle jsou Revenience až ti druzí v řadě. Ale že by se pro ně jednou (a třeba ne ani za kdovíjak dlouho, když uvážíme, že s prvním albem přišli necelé dva roky od svého vzniku) místo v té první řadě najít mohlo, o tom vás díky albu „Daedalum“ poměrně snadno přesvědčí.
Může za to především velice silný, sytý a přitažlivě zabarvený hlas zpěvačky Debory Ceneri i nenápadná šikovnost klávesáka Pasquala Barileho, jehož nástroj se sice nemá potřebu kdovíjak cpát do popředí, přesto dokáže do skladeb dostat kupu atmosféry a v neposlední řadě pak chytlavá lehkost melodií i decentní užití elektroniky. Celé toto spojení působí přirozeně, střídmě a nepřeplácaně, Revenience nehrají na žádné laciné efekty a vlastně jedinou řekněme klišovitě kontroverzní položkou je growling bubeníka Simone Spolziho, který se však naštěstí nepouští do (nerovné) přetlačované s Deborou a spíš funguje (alespoň ve většině případů) jen jako její podpora.
Nejsilnější zbraní, kterou Revenience na desce použijí, je emotivnost a poetičnost, která nesklouzne do umělého patosu. Jako by se v těch burácivějších momentech (ne že by byli Italové kdovíjak agresivní, třeba právě ze srovnání s kolegy Lacuna Coil by Revenience vyšli jako ti mnohem hodnější, to jen ty intenzivnější momenty snáze vyniknout zásluhou svého kontrastu) stávali snadněji zaměnitelní (tuhle teorii mohou nabourávat třeba v živě pestré „A-Maze“ se špetičkou progresivnosti či dramaticky proměnlivým finále „Shadows And Silence“ s funebrálním ocáskem) a ve vláčných chvílích, které táhne smyslný zpěvaččin hlas, šli nahoru. Díky tomu je strašně snadné (byť není tím úplně nejpřesnějším obrazem celkového dění) doporučit především křehoučkou baladu „Lone Island“, kde se krásně symbioticky proplétá jemné piáno s mile civilním a velmi smyslným projevem Debory, svojí nezaměnitelnou atmosféru má i melancholická „Revenant“ s éterickým oparem smyčců (schválně, jestli vám úvodní piánový motiv nepřipomene jistou heavíkovou hymnu).
Pokud se Revenience odvolávají na své zkušenosti z předchozích působišť, dá se s nimi souhlasit minimálně v tom, že jim byly dobré k tomu, aby se na své první desce vyvarovali zbytečných dětských nemocí. Tahle parta zjevně ví, co chce a hlavně ví i to, jak toho dosáhnout. Výsledkem je velice příjemné album.
|
