„Ty alba jsou mi tak vzdálený… Bože, to je k posrání. Vydat normální desku je čím dál tím těžší.“ Izzy Stradlin, říjen 1991
Dvojka „Use Your Illusion“ vyšla ve stejný den, jako její jmenovkyně, tedy 17. září 1991 a stejně jako jednička znamená dvojka výlet do jiných sfér hudby, než tomu bylo u slovutného debutu „Appetite For Destruction“. To je znát hned z úvodní skladby „Civil War“, která, oproti „Right Next Door To Hell“ z jedničky, startuje následovníka v mnohem uvolněnějším duchu a kde lze zaslechnout ještě bicí Stevena Adlera, tou dobou už totální feťácké trosky, snažící se pod názvem Roadcrew oživit svou kariéru za pomoci kolegů z kapely Vain, kteří jej ale brzy rovněž poslali k čertu. „Civil War“ ale představuje hned zpočátku jeden z vrcholů alba a to nejen proto, že je to pravděpodobně jediný protest song, který vzešel z někdejší losanegelské líhně. Zajímavé také je, že od začátku alba dostává nebývale hodně prostoru klávesista Dizzy Reed, jehož nástroj je slyšet prakticky v každé skladbě a nutno podotknout, že nehraje podřadnou roli.
I když nejviditelnějšími členy spektáklu je rozhodně ústřední dvojice Axl Rose a Slash, své slovo si bere i Izzy Stradlin, což je tak trochu s podivem, když tvrdil, jak se s kapelou odcizil a práci na „Use Your Illusion“ přirovnával k trhání zubů. To nic ale nemění na tom, že jeho příspěvek „14 Years“ patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co lze na obou dílech „Iluzí“ slyšet a to možná i díky tomu, že pěvecké party si Rose rozdělil právě se Stradlinem, který podává strhující výkon. Nebývale silný start desky pak dokresluje staromilská balada „Yesterday“, což je další kousek, který vznikl ze spolupráce Axla s jeho kamarády, tady jmenovitě s Westem Arkeenem (zemřel v roce 1997 na předávkování drogami) a Delem Jamesem (působí jako novinář a v příštích letech i jako tourmanager Guns N`Roses).
I když se album pak začne trochu kazit (nutno brát s nadsázkou), je jasné, že tak vysoko laťku nasazenou první trojicí skladeb udržet nešlo. Na řadu přichází slavná „Knockin` On Heaven`s Door” od Boba Dylana, což je možná ta úplně nejznámnější věc, se kterou si Guns N`Roses vybaví široká laická veřejnost. Jak se to vezme, leckdo tvrdí, že originál překonat nejde, ovšem je jasně slyšet, že kapela se zde překonává a opět Axl a Slash doslova excelují.
Po klidném rozjezdu desky přichází na řadu také ostřější části, kdy dojde na “Get In The Ring” s nasamplovaným bouřícím davem, kde Axl jmenuje všechny novináře, kteří se o něj v minulosti otřeli a kteří mu stále leží v žaludku. Hudebně tato skladba sahá k divokým rock n`rollovým kořenům kapely, stejně jako následující “Shotgun Blues”, která je ovšem daleko méně nápaditá a v podstatě se dá zahrnout k těm věcem, bez kterých by “Use Your Illusion” mohla být jedna deska, která by byla rozhodně největším albem v historii rock n´rollu. Trochu zbytečně může působit i “Breakdown”, kde je jasně cítit absence výraznějšího refrénu a agro začátek jí určitě nepřidává.
Zato “Pretty Tied Up” je perla z největších a opět za ní stojí Izzy Stradlin, který si v ní dokonce zahrál na indický sitar, což je ovšem jen jedna z věcí, které zaujmou. Když pomineme Slashova skvělá sóla, je tu hlavně výtečný, velice výrazný refrén. Ten opět chybí následující “Locomotive (Complicity)”, vzešlé z díly Rose/Slash. Skladba ve svých prvních dvou třetinách nenabízí nic světoborného a Slashova nervní kytara zde může působit až trochu nepříjemně. Ovšem! Ve své poslední části se skladba láme do nádherné pasáže, které dominuje působivá kytara, klavír a zasněné vokály. Díky tomu získává “Locomotive” opodstatnění. Finiš desky je zdrcující. “So Fine”, jenž je dílem Duffa McKagana, který se rovněž postaral o zpěv a věnoval jí Johnnymu Thundersovi (zesnulý kytarista New York Dolls) působí jako nadechnutí před věcmi příštími. Těmi jsou kolosální desetiminutovka “Estranged” a bezprecedentní rock n`rollová jízda “You Could Be Mine” (proslavil ji I film Terminátor 2), která dokazuje, jak geniální je skladatelský vzorec Rose/Stradlin. Zejména “Estranged”, kterou stvořil sám zpěvák jasně ukazuje, kam až je Axl ochoten zajít (to ještě nikdo nečekal s čím přijde na “Chinese Democracy”) a že jeho snem je z Guns N`Roses vybudovat nadžánrový spektákl, který svou kolosálností bude překonávat vše, co bylo do té doby k vidění a ke slyšení.
Proto také ten konec (když pomineme druhou verzi slavné “Don`t Cry”) v podobě minutu a půl dlouhé šílenosti “My World”, za kterou stojí opět samotný Rose. Tahle věc nemá už s rockovou hudbou nic společného a znovu, stejně jako “Garden Of Eden” z jedničky, odhaluje Axlovu posedlost novými hudebními technologiemi, což frontman deklaroval i na turné, kdy si jako předkapelu vymínil tehdy těžce nastupující Nine Inch Nails. “My World” je dusavá moderna, plná nejrůznějších zvuků (od samplů až po improvizovanou soulož), do které Axl předříkává text hlubokým hlasem.
Prostě takový konec, který si snad zrzek mohl odpustit. Jen takové plácnutí do vody…
I přes zmíněné výhrady (jojo, všude se něco najde…) se opět jedná o naprosto mistrovské dílo, které překvapuje svou pestrostí, skladatelskou dokonalostí a muzikální ekvlibristikou. Ve výsledku je trochu vyrovnanější než první díl a proto jej lze považovat za mírně lepší. Ovšem ten rozdíl je takřka minimální.
Ještě před vydáním desek, 24. května 1991, kapela odstartovala svůj monstrpodnik “Use Your Illusion World Tour” a hned od prvních koncertech bylo jasné, že tohle bude jednoznačný úspěch. Lístky mizely raketovou rychlostí a z arén se GN`R sunuli na největší stadiony světa. Vše začínalo nabírat obludné rozměry. Bohužel s turné přišly i staré zlozvyky, kdy především Slash a Duff McKagan neuhlídali svou vášeň a znovu se pustili do drog. A to bylo další, co stále více hnalo Izzyho Stradlina k rozhodnutí opustit kapelu. “Asi rok a půl se držím. Žádnej chlast, žádná tráva, nic,” vysvětloval při svém odchodu v říjnu 1991 Izzy, “úplně jsem s tím seknul a začal zase chodit ven, jezdit na kole a tak a myslel jsem si: tohle je vážně skvělý, jak jsem mohl na takový věci zapomenout.”
Izzy se stále více nemohl ztotožnit s tím, že kapela už není jen partou pěti kámošů jako dřív a s tím, že Axl (a nakonec i Slash a Duff) už jsou spíše obchodní partneři než chlápci, se kterými dřív chlastával a dělil se o holky. Zatoužil po vlastní kapele, po vlastní kariéře, znovu po cestování v rozhrkaném tourbuse, nahrávání hudby jen na čtyřstopý magneťák.
“V hloubi duše jsem cítit, že něco není v pořádku. Nechápal jsem, co se děje a kam se věci ubírají. Málokdy jsem Axla viděl jinde než na koncertech. Kapela měla velký letadlo a já v něm letěl jen jednou… Ráno jsem se pak vzbudil a řekl: Tohle je konec! Jsem rád, že jsem v týhle kapele hrál a že nemám žádný trvalý šrámy. Jsem schopnej ještě udržet rovnováhu na skateboardu.” Izzy Stradlin, říjen 1991.
Poslední vystoupení Izzyho Stradlina s Guns N`Roses proběhlo 31. srpna na stadionu ve Wembley v Londýně.
|
