Ono je skutečně zajímavé sledovat kariéru zpěváka a hlavního představitele amerických Stryper Michaela Sweeta. Tahle kdysi nejvysmívanější kapela amerického hair metalu dnes opět slaví úspěchy, když svá nejnovější alba pravidelně umisťuje na takových pozicích amerického žebříčku, jako tomu bylo v dobách „To Hell With The Devil“ a „In God We Trust“, ovšem nečekaných obrátek nabrala i zpěvákova sólová kariéra. Ne že by jeho desky pokrývala platina, ale kdo zná sólovou tvorbu tohoto umělce, musí být úderným tónem jeho posledních alb skutečně překvapen.
Když totiž Sweet rozjel svou sólovou kariéru, byli Stryper po hodech v osmdesátých letech a pádu na hubu s deskou „Against The Law“, na odpočinku. Už pojmenováním prvního EP „Unstryped“ bylo jasně řečeno, že se Sweet chce od tvorby své mateřské kapely odstřihnout. Povedlo se to i s eponymním debutem, který se nesl v klidnějším duchu a s dalšími deskami „Real“ a „Truth“ se Sweet stále více a více vzdaloval od znění Stryper. Ti už v té době procitali znovu k životu, tak Sweetova sólová dráha měla smysl. Po desce klavírních balad se silnou náboženskou tématikou „Touched“ byla odstavena na druhou kolej, protože akcie Stryper opět stoupaly.
Nově se Sweetova kariéra nastartovala předloni s albem „I`m Not Your Suicide“, které bylo sice velmi slušné, ale mělo až nebezpečně blízko k tvorbě jeho mateřské kapely, tedy jako kdyby popíralo to, o co se zpěvák celou sólovou dráhu snažil. Jenže deska sklidila úspěch a byl by div, kdyby v nastoleném trendu pak nevykročila i novinková „One Sided War“, na které se místy Sweet snaží být papežštější než papež, tedy stryperovější než Stryper. Ano, jeho nová deska zní, jako kdyby se jednalo o album Stryper. A proto se lze jen dohadovat pohnutek, proč vlastně tenhle materiál vychází pod jeho jménem a ne pod názvem kapely, kde je tak jako tak výhradním autorem. Jediným rozdílem tedy může být, že na „One Sided War“ hraje na kytaru Joel Hoekstra z Whitesnake a ne Oz Fox a za bicí soupravou sedí místo Sweetova bratra Roberta Will Hunt z Evanescence.
Na druhou stranu, i když je deska všechno jiné než překvapivá, dostane se posluchači skutečně kvalitního materiálu, který nešetří dobrými melodiemi a výtečnými hudebními výkony. Sweet v promorozhovorech tvrdil, že „One Sided War“ bude rozhodně jeho nejtvrdší sólovou deskou a tato slova potvrzují skladby typu „Bizzare“, „I Am“ či „Comfort Zone“, které se až překrývají se světem současných Stryper, jejichž duch je prostoupen celou deskou. Dojde sice na momenty, které by asi posluchač v tvorbě Sweetovy domovské kapely hledal marně, třeba taková „Radio“ je slušným příkladem jižanského rocku smíchaného s blues nebo baladická „Who Am I“ je přece jen trochu jiná než pomalé věci od Stryper, ale ty harmonie a melodické postupy jsou prostě nepřeslechnutelné.
I proto je „One Sided War“ pro fanoušky Stryper nutností. Sweet totiž očividně v současné době trpí uměleckým přetlakem (rozhodně ne vždy tomu tak bylo), ale pozitivní na celé věci je, že stále mu nedochází nosné nápady a nemusí vybírat z šuplíku kdejakou nepoužitelnou zaprášeninu. Proto „One Sided War“ lze s klidným svědomím zařadit mezi alba, které je rozhodně dobré si poslechnout, popřípadě mu dát šanci na další nastudování.
|
