Když o sobě kapela prohlásí, že hraje progxtreme metal, tak by vás mělo trknout, že se jedná o spojení slov progresivní a extrémní. A v čem spočívá extrémnost progresivního metalu? No v tom, že uděláte progresivně progresivní dlouhatánské album (jasně, celkový počet skladeb se zastavil na pouhé osmičce), na které nahrnete všechny nápady, které vás v uplynulém období napadly, prokřížíte, promícháte, přidáte něco muzikálové teatrálnosti a navrch do toho nacpete pořádnou porci individuálních kreací, tak abyste posluchače přesvědčili o tom, že vám to fakt dobře hraje. Chybí vám v tom výčtu něco důležitého? Jo, ono je potřeba do toho koktejlu přidat něco, co by jej udrželo pohromadě a zároveň alespoň tak nějak vstřebatelně uspořádalo (neplatí pro ortodoxní ultraprogresivce, kteří by právě u tohoto alba mohli jančit nadšením). A to je právě ta ingredience, na které slovinsko-izraelští Seventh Station při tvorbě svého debutu „Between Life And Dreams“ ušetřili.
Je to docela škoda, protože Seventh Station v některých motivech přesvědčí, že jim kromě nápaditosti a kreativity nechybí i přístupnost a smysl pro harmonii. Jenže to zjevně není základ, na kterém by tahle pětice chtěla stavět. Tady se spíš hraje právě na ten extrém, a když ne zrovna extrém, tak alespoň na neskluznou komplikovanost a (leckdy překombinovanou) rozmanitost, sem tam překračující hranice samoúčelnosti. Křikloun Davidavi Dolev dokáže rychle a snadno přecházet z příjemné barvy svého čistého hlasu do vyhrocených poloh, ve kterých občas chytá protivně pronikavou pichlavost, hodně dominantní roli si berou klávesy, ovšem nejen jejich problém je v tom, že sáhodlouhé instrumentální pasáže sice deklarují, že muzikanti v Seventh Station své nástroje skvěle ovládají, ale přitažlivosti písní jako celku spíš ubírají tím, že vás dříve nebo později dokážou utahat, ne-li rovnou otrávit.
Proto není náhodou, že jako nejpovedenější kousek celé kolekce vychází jedna z nejkratších skladeb, „The Morning Sun“, kde Seventh Station dokáží ukrotit své samolibé hrátky na snesitelné úrovni, melodický motiv se přehnaně nezašmodrchává a Dolevovo finální vyhrocení atmosféry se nevymkne z uvěřitelnosti. Spolu s touto skladbou dobře funguje i (je to náhoda, že úplně nejkratší?) instrumentálka „1348“ coby nejucelenější kus kolekce. Zbytek desky je plně zaměřen na progové šílence a milovníky přetechnizovaných hrátek.
Procpat meloun dírou velikosti citronu se prostě jen tak snadno nedá. Nacpat všechno, co vás kdy napadlo, na jednu desku a předvést všechny hmaty i chvaty, které jste se za svoji hudební kariéru naučili, taky není nejšťastnější nápad. Možná mě za finální rezultát budou příznivci hudební progrese a extrémní barevnosti kamenovat, ale ať dělám, co dělám, mě tenhle souboj, ve kterém snaha o umění příliš často zadupe zábavu, dřív nebo později pokaždé unaví a přestane bavit.
|
