Seznam kapel, které se po letech hibernace probraly k životu, je zase o jednu položku bohatší. Tedy v případě rakouských Darkwell a jejich třetího alba „Moloch“ se kterým přicházejí po dvanáctileté studiové pauze, by se možná patřilo říct, nikoliv probraly, ale probírají. Darkwell nikdy nebyli kdovíjak akční či uspěchanou kapelou, stavěli spíše na rozvážně houpavém rocku s příchutí gotiky a melancholie a „Moloch“ v zásadě pokračuje na tom samém paloučku, na kterém se Darkwell pohybovali v první pětiletce tohoto století. Jen se u některých skladeb (a v součtu i u celé desky) nemůžu zbavit dojmu, že se jim po dlouholetém spánku nepodařilo ještě úplně rozlepit oči a probrat se k životu.
Jednak tomu nahrává fakt, že zejména první polovina desky je poměrně vláčná, klouzající do stereotypu a nevýrazná. Přitom poměrně hutný zářez kytar v úvodní titulní skladbě může naznačovat, že Darkwell půjdou na věc pěkně zostra, tenhle dojem však trvá pouze do chvíle, kdy do děje vstoupí Alexandra Pittracher. Zpěvačka, která nazpívala debutové album, se po desetileté pauze znovu vrátila do Darkwell a (byť má příjemný a šikovný hlas) patří do kategorie étericky hodných holek. Díky tomu jako by se v některých momentech ne a ne pocitově sejít se zbytkem kapely. Už v následující „In Nomine Serpentis“ se kapela přizpůsobí vláčnému Alexandřinu pohupování, což má za následek to, že skladba začne uspávat. A nic proti tomu nezmůže ani krátká akčnější instrumentální pasáž. Hodně důležitou roli by měly hrát klávesy. Ke slovu se dostávají poměrně často, prakticky však na celém albu těžko pohledat motiv či nápad, který by se nějak výrazněji zařízl do závitů. „Yoshiwara“ naznačí, že v momentě, kdy jsou akčnější nástroje, mají Darkwell velkou šanci na to probrat se z určité zasněné letargie, jenže to je zase parketa, kam se zcela zjevně nechce vydat Alexandra. A tak asi nejpřitažlivější položkou poměrně stereotypní první poloviny alba jsou jemné doprovodné vokály, které se se sólovým zpěvem proplétají v příjemné harmonii.
Ne, že by druhá polovina přinesla nějakou akčnější poslouchanou, melancholické pohupování je zjevně poloha, kterou si Darkwell užívají, nicméně třeba „Loss Of Reason“ vystrčí růžky - jasně, může za to agresivnější nástup kytar, které alespoň na chvíli nemají potřebu ustupovat Alexandřině křehkosti. Ne že by se tyhle dvě polohy mezi sebou přímo mlátily, jen mi v jejich spojení chybí symbióza, která u jiných spolků dokáže nabudit atmosféru. Vybrat singl z tohoto alba musí být asi náročné. Žádná skladba není výrazná či strhující a přitom jsou si (náladově) všechny natolik podobné, že můžete sáhnout po kterékoliv. Jasně, zavání to monotónností…
„Moloch“ je slušná deska. Hodná, klidná, melancholická, nevzrušivá, nevýrazná, vycházející spíš z niterních pocitů a živá ze skromných nápadů, které by mohly kromě dávných příznivců kapely zaujmout třeba příznivce Edenbridge (nicméně ty zřejmě jenom do té doby, než tento značně nápaditější spolek vydá novou desku). Taková ideální kulisa na první rande naslepo. Průměr, který rockera neotráví, rockem nepolíbenou slečnu nevyplaší a nebude na sebe zbytečně přitahovat pozornost. Osobně ale doufám, že před případným pokračováním si Darkwell pořádně natáhnout budíka.
|
