Jak vidno, comeback téhle americké partě vydržel. Sice už to vypadá, že se nedá definitivně počítat se základním kytaristou Brookem St. Jamesem, ale frontman Danny Vaughn a původní rytmika Jimi Kennedy (baskytara) (nedávno byl však nahrazen Chrisem Childsem) a Michael Clayton (bicí) je stále spolu. A co více, je dokonce činná nejen na pódiích (a plní v Americe funkci slušného retra), ale i na studiové bázi, což kapele dává opodstatnění k tomu, aby byla počítána mezi živé. Navíc se Tyketto dostali pod křídla firmy Frontiers Music, což sice není vždycky výhra, ale přece jen se jim dostává větší mediální prezentace než v devadesátých letech, kdy kritika naprosto zazdila jejich dvě velice slušná alba „Strenght It Numbers“ a „Shine“.
Teď je otázka, jestli si to Tyketto vlastně zaslouží. Jejich deska z roku 2012, tedy comebackový počin „Dig In Deep“, byla vcelku dobrá nahrávka, která sice nevydala žádný další hit jako „Forever Young“ nebo „Wings“, ale nabídla porci gruntovního amerického hard rocku s jasným bluesovým feelingem. Proto se dá říci, že se spíše jednalo o dobře zvládnuté řemeslo, než o nějakou extra význačnou desku. Jenomže co si budeme nalhávat, ona většina dnešních desek, které mají na svědomí někdejší veličiny (samozřejmě vliv Tyketto se třeba s takovými Mötley Crüe nebo Poison srovnat nedá) je dnes jen o dobré řemeslné práci a slouží spíše jako záminka k tomu, aby se znovu vyrazilo na turné, kde se zase budou hrát staré hity.
Taková byla „Dig In Deep“, taková je i „Reach“. Navíc novinka je na tom ještě o něco hůř, protože se s největší pravděpodobností projevil odchod kytaristy a skladatele St. Jamese a Tyketto ve chvílích, kdy by dřív měli naprosto jasno, najednou tápou. Projeví se to hned v úvodní a zároveň titulní „Reach“, kdy posluchače doslova uzemní naprosto šablonovité klávesy “Made in Frontiers Music“, které prostě k americkým hard/blues rockovým kapelám nepatří a zrovna tady jsou jako pěst na oko. Okamžitě se ztratila lehkost, jakou Tyketto zejména na svém výtečném debutu „Don`t Come Easy“ doslova zářili.
Ono všechno na „Reach“ jde tak nějak ztuha. Jako kdyby se kapela nemohla naladit na tu správnou vlnu, chybí energie a když se přece jen zdá, že se skladba rozjede v těch správných kolejích jako třeba u „Big Money“ nebo u „I Need It Now“ (kde se po velice slibném začátku vůbec nic neděje) všechno zničí nefunkční refrén, kdysi velice silná zbraň kapely. Tou byly i balady, které na „Reach“ taky nefungují. „Circle The Wagons“ je toho naprostým důkazem a přestože třeba „Scream“ už funguje lépe, je to pořád takové, že nula od nuly pojde.
Očekávání nebyla nijak zvlášť vysoká a nakonec ještě zůstalo za nimi. Je jasné, že „Reach“ se nemůže rovnat ani s jednou z prvních třech desek, ale nedosáhlo se mety, kterou nastavila „Dig In Deep“. Prostě a jasně, je třeba si na rovinu říct, že „Reach“ je nejhorší deska téhle kapely. Snad si ta další povede trochu líp...
|
