Dostáváme se k poslední položce seriálu o projektu holandského génia a na tuhle jsem se těšila ze všeho nejvíc. Už jsem zmínila, že se nemůžu rozhodnout, který ze tří vrcholů Arjenovy tvorby je skutečně nejlepší, ale mohu s jistotou tvrdit, že „binární“ album má pro mě největší emocionální hodnotu. Nejen, že bylo moje vůbec první od Ayreon (nalákalo mě neskutečnou koncentrací mých oblíbených zpěváků), ale dost pravděpodobně to bylo také album, které ukončilo mé power metalové období a započalo to progové. A jako bonus obsahuje z celé diskografie můj nejoblíbenější příběh.
Mezeru od posledního alba „The Human Equation“ vyplnil Arjen pro sebe tak typickým způsobem: pustil se do dalšího vedlejšího projektu. V roce 2005 zakládá Stream of Passion. Podle svých slov v něm chtěl vyzkoušet konvenčnější progovou hudbu se symfonickými a gotickým prvky a také využít talent Marcely Bowio, kterou si předtím vybral na základě soutěže. Bowio společně s ním napsala velkou část hudby a ještě ten rok vychází debutové album „Embrace the Storm“, po kterém následuje turné a živák „Live in the Real World“ v roce 2006, na kterém znovu živě zazní některé skladby Ayreon, podobně jako tomu bylo se Star One. V roce 2007 Arjen projekt opouští, jak měl ostatně v plánu od začátku a kapela úspěšně pokračuje bez něj.
Práce na dalším albu Ayreon začaly už v září 2006, poté, co byly dokončeny práce na novém studiu. Arjen pro role na albu získal 17 zpěváků, což je nejvyšší číslo v historii projektu. A z výčtu hlavních hvězd opravdu přechází zrak. Daniel Gildenlöw (Pain of Salvation), Tom Englund (Evergrey), Jørn Lande, Bob Catley (Magnum), Steve Lee (Gotthard), Hansi Kürsch (Blind Guardian), Simone Simons (Epica), Jonas Renkse (Katatonia) a Ty Tabor (King´s X). Také se znovu objevují Anneke van Giersbergen a Floor Jansen. Vedle toho dal ale Arjen prostor také novým talentům. Jermain van der Bogt (zde vystupující pod jménem Wudstik) se nedávno znovu objevil na živáku „The Theater Equation“, kde převzal Arjenovu roli Nejlepšího přítele. Také tu najdeme tři talentované dámy: Marjan Welman z holandských gothic metalových Autumn, Liselotte Hegt (mimo jiné hostující také na debutové desce projektu Epysode) a především belgickou zpěvačku s výjimečným hlasem Magali Luyten (ex- Virus IV, Beyond the Bridge), která v současné době posílila řady Nightmare. Dvě velká jména figurují také v instrumentální sekci – podruhé se ke spolupráci vrací Michael Romeo a za klapkami se neobjevuje nikdo menší než Derek Sherinian. Druhý klávesák Joost van den Broek je už pevnou součástí Arjenova gangu (i ve Star One). Houslista Ben Mathot očividně také zanechal dojem, protože se znovu objevuje v projektech Guilt Machine (stejně jako cellista David Faber a kytaristka Lori Linstruth), The Gentle Storm a také na Arjenově sólovce „Lost in the New Real“.
Během prací na albu, začátkem roku 2007, začal Arjen trpět vážnými depresemi, které byly způsobeny rozvodem a ztrátou čichu, která ho postihla, a které zašly tak daleko, že vyžadovaly psychiatrickou pomoc. A je faktem, že jeho psychický stav se na výsledku podepsal v tom smyslu, že „01011001“ je tím nejtemnějším, co do té doby stvořil. Název alba v binárním kódu zastupuje písmeno Y, což, jak už nám bylo v příběhu odhaleno dříve, je název domovské planety rasy Věčných a je jasné, že se konečně dozvíme něco víc o těchto tajemných bytostech, které celou dobu stály v pozadí příběhu. Jako všechny Arjenovy příběhy ovšem nejde o čisté sci-fi, hlavním tématem je strach z odlidštění.
Příběh prvního disku nás zavede na planetu Y a vypráví nám příběh vodních bytostí, technologicky nesmírně vyspělé rasy, která objevila tajemství nesmtelnosti. Jenže jsou naprosto závislí na strojích, ztrácí schopnost cítit emoce a část z nich si uvědomuje, že ve své evoluci sešli z cesty. Jejich nesmrtelnost se stává spíše prokletím a budoucnost přinese jen zbytečnou existenci bez schopnosti cítit cokoli. Vznikne tedy plán, jak rasu revitalizovat, začít od nuly a tentokrát to udělat správně. Jejich planetu míjí kometa, která je na kolizním kurzu s planetou Zemí. Kometa se má stát nosičem jejich DNA k novému domovu, kde budou Věční dohlížet na svůj experiment a, jak doufají, nový začátek pro rasu, která je odsouzena k zániku. Druhý disk vypráví příběh Modré planety. Náraz komety do Země vyhladí dinosaury a nic tak nebrátí tomu, aby se z DNA, kterou nesla, postupně vyvinula lidská rasa. Experiment se zdá být úspěšný, protože lidé vykazují schopnost emocí, stejně jako Věční před časem strojů. Při dohlížení na experiment je ale trápí lidské fyzické a mentální nedostatky a rozhodnou se pomoct tím, že urychlí lidskou evoluci – což se ukáže jako fatální chyba. Lidé si vytvoří stejnou závislost na strojích, postupně ztrácí emoce a nepřiměřeně pomalý morální vývoj vede v jejich případě k sebedestrukčnímu chování.
Arjenovi se na tomhle albu povedlo dokonale propojit a uzavřít nelineární příběh všech předchozích alb (s výjimkou stranou stojícího „Actual Fantasy“). Díky tomu už vlastně předem víme, jak experiment dopadne, což shrnuju poslední skladba „The Sixth Extinction“, která nás zavede do roku 2085, rok poté, co se lidská rasa sama zničila („The Universal Migrator Part I“). Sledujeme stvoření nového Migrátora z posledního přeživšího kolonisty Marsu („The Universal Migrator Part II“) a poslední pokus o zvrácení celého scénaře pomocí vyslání varování do minulosti („The Final Experiment“). Úplně poslední věta alba pak zní „Complete the Circle“, což odkazuje ke skladbě „Forever of the Stars“: „The experiment is over. I am weary now. So tired. I too am far from home. Open the gate – complete the Circle.“ („Into the Electric Castle“).
„01011001“ je geniální a variabilní album s nádherně temnou atmosférou, které můžu poslouchat prakticky pořád. Navíc má bezkonkurenčně největší koncentraci mých oblíbených zpěváků na jednom místě. Daniel Gildenlöw, Tom Englund, Jørn Lande, Anneke van Giersbergen a Bob Catley dělají z tohoto díla nadpozemský zážitek. Steve Lee zde předvedl svůj nejlepší životní výkon, který k mému velkému smutku už nikdy nedostane šanci překonat. Hansi Kürsch je naprosto suverénní – a to i ve chvílích, kdy zpívá pouze sbory, jeho hlas prostě vždycky slyšíte naprosto jasně. Pokud jsem u předchozího alba řekla, že to byl do té doby Arjenův vrchol v práci s hlasy, tady sám sebe naprosto smetl. Ty kombinace jsou úchvatné. Dalo by se toho zmínit strašně moc, ale ráda bych vypíchla především neskutečně dynamickou „Ride the Comet“, s kombinací Landeho, Englunda, Renkseho a Catleyho, kde mají všichni v podstatě jenom jednu větu, načež v refrénu nastupuje hlasový uragán Magali Luyten. Dalším skvělým příkladem je podivná, avšak geniálně fungující kombinace hlasů v duetu Catleyho s Kürschem v „River of Time“. A samozřejmě, závěr „The Sixth Extinction“, což je jedna z nejepičtějších věcí, co jsem kdy slyšela.
Skvělou dynamiku tu tvoří také hravý kontrast dlouhých epických progových skladeb („Age of Shadows“, „Beneath the Waves“, „Newborn Race“, „The Fifth Extinction“ a „The Sixth Extinction“) a hudební civilnost a jednoduchost „pozemské“ linie skladeb („Connect the Dots“, „Web of Lies“, „The Truth Is in Here“). K poslední jmenované bych ráda podotkla, že je textově velice zajímavá. Postavou je zde Mr L a je celkem jasné, že Arjen zde zpívá své fiktivní alter ego – v textu naráží na svoji hospitalizaci kvůli mentálním problémům a navíc se tu pasuje do role onoho předpovězeného druhého barda, který má lidem předat varování z budoucnosti („The Final Experiment“). Na závěr si pak nedovolím nezmínit „Comatose“, nádherný duet Anneke a Jørna a jednu z mých nejoblíbenějších balad vůbec.
Po vydání „01011001“ následovala pro Ayreon velmi dlouhá pauza a dalšího alba jsme se dočkali až v roce 2013. Arjen znovu upřel svoji pozornost jinam. V roce 2009 vyšlo album „On This Perfect Day“ jeho nového projektu s názvem Guilt Machine. Zde nám předvedl to vůbec nejtemnější a nejdepresivnější ze své tvorby. Pro album našel na post jediného zpěváka nový talent Jaspera Steverlincka a spolupracovala na něm jeho současná partnerka a manažerka Lori Linstruth, která nahrála kytary a napsala veškeré texty. Rok poté se s druhým albem „Victims of the Modern Age“ vrací projekt Star One, také v temnějším hávu, než první nahrávka. Zatímco Guilt Machine sklidilo skvělou kritiku, komerčně to byl Arjenův první propadák za mnoho let. Naproti tomu nový počin Star One si také získal kritiky a navíc přinesl skvělé prodeje. V roce 2012 vydává sólové album „Lost in a New Real“. V tomto mezidobí si Arjen vůbec nebyl jistý, jestli se někdy k Ayreon ještě vůbec vrátí: „Rozhodl jsem se skončit s příběhem Ayreon, s jeho zvukem a soustředit se nejdříve na jiné projekty. Pokud se k Ayreon někdy vrátím, udělám něco úplně odlišného.“ Což se mu v roce 2013 s „The Theory of Everything“ rozhodně povedlo. Také se krátí naše čekání na další počin projektu (zatím potvrzení vokalisté James LaBrie, Tommy Rogers a Simone Simons jsou rozhodně slibným začátkem) a vypadá to, že to avizované uzavření příběhu se nakonec tak úplně nekoná. Podle ukázek je totiž celkem jasné, že nás čeká návrat k hlavnímu konceptu a rase Věčných...
|
