Historka z druhé ruky. V nejmenované trampské osadě očekávali příjezd jistých kotlíkářských bratrů a jejich příbuzných. Do praskotu ohně bouchlo několikero dveří poměrně drahých vozidel a začalo logisticky a technicky náročné stěhování nástrojů, kabelů a záložních zdrojů, které v tom zapadlém koutu přírody byly schopny všechny ty folkové inštrumenty utáhnout. No a jen co se dohrálo, zůstal po umělcích jen smrad z jejich bouráků a vyhasínající oheň. Inu, folk… Co mají s touhle historkou společného folkoví pohani Stožar z ruské Jaroslavlje? Jen to, že největší bolestí jejich aktuálního alba „Молотом гроз, в сумерки битв...“ je taky určitá syntetičnost, která strašně práská přes uši.
Ono to možná všechno vychází z toho, že „Молотом гроз, в сумерки битв...“ není úplně ideálně nazvučená (berte to jako eufemismus pro zvuk jako prase, který ani kapele, hlásící se k pagan metalu dobrou práci nedělá). Stožar se občas pouští do hodně divokého tempa, ve kterém se díky zvukové nepřehlednosti všechno slévá do jednoho chaosu, ze kterého vykukují jen pisklavé klávesy. Samozřejmě, že prostor dostanou i lidové nástroje, jenže tentokrát ty příjemné ataky flétniček, smyčců, akustické kytary či harmoniky nemají moc příležitosti projevit svou sílu, protože buď jejich aroma drtí klávesy anebo zaniknou v hlukovém bordelu. Jediné, co do něj charakterově tak nějak zapadá, je chropot kytaristy Jarosvěta. Jenže ten je pouhým sparingpartnerem zpěvandule Evgenii Vitluginy, která by zjevně měla být tím, kdo hlasově Stožar táhne. Evgenia se občas tlačí do afektovaně operních výšek a to, že umí mít i příjemný hlas, lze rozklíčovat pouze v momentech, kdy vsází na civilnost a celá kapela si tak nějak dává pohov. Což není moc často, díky čemuž se poetičnost vytrácí i z obvykle měkkounce zpěvné ruštiny. A navíc ani vzájemné dialogy obou pěvců nejsou kdovíjak vyvážené a jednoduše spolu moc neladí. Tohoto všeho dostanete pořádnou nálož už v úvodní „Затуманился лик светлооких берёз...“, díky čemuž si můžete o desce udělat poměrně rychle slušný (nebo spíš neslušný?) obrázek.
Ten se po celou půlhodinu nijak výrazně nemění. I z té zvukové koule jde rozeznat, že Stožar do své muziky dokážou nacpat obrovské množství energie (to celkem snadno) i lidově chytlavých (to už hůř) a skočných motivů - pokud máte chuť se prokousávat neprostupnou hlukovou stěnou, asi nejsilnější doporučení si zejména díky veselým housličkám vyslouží „Памяти Слава“, či díky své živočišnosti „Кромешная осень“. Zejména díky té energii si dokážu představit, že koncerty téhle kapely mohou být docela divočina. Ovšem za elektronické prvky, kterými dokáží Stožar některé skladby doslova zaplevelit (viz. zejména „Неторные тропы...“) , jsou obratem zralí na to, aby jim člověk vypnul elektriku. A pak ukažte, co ve vás je, molodci!
|
