Je pravda, že Herman Rarebell ve Scorpions působil i jako skladatel a že na svém kontě má spoluautorství velkého hitu „Rock You Like A Hurricane“. Jenže stavět na tom kariéru v roce 2016 je trochu podivné. Ale budiž, Paul Di Anno také stále žije z toho, že v letech 1980 a 1981 nazpíval dvě alba Iron Maiden. A koneckonců Rock Wolves nestojí jen na Rarebellově osobě (o něm někdy před dvaceti lety prohlásil Mikkey Dee, že je naprosto strašný bubeník, to ale nemohl tušit, že jednou bude hrát jeho party), protože místo frontmana, tedy kytaristy a zpěváka zaujal Michael Voss, což není nikdo jiný než někdejší frontman heavymetalových Mad Max a o poznání američtěji znějících Casanova. Třetím do party se stal basista crossoverových H-Blockx Stephan „Gudze“ Hinz. Zajímavá společnost…
Přestože H-Blockx byli samozřejmě stylově absolutně mimo Scorpions nebo Casanova, nebylo moc pochyb o tom, jak bude projekt těchto tří chlápků znít. Prostě osmdesátá léta jako vyšitá. Naštěstí nedochází k většímu počtu křečí, což u podobných uskupení, kdy se sejdou staří pardálové zavzpomínat na někdejší slávu, bývá zvykem. A přestože se tentokrát nepodařilo Rarebellovi, ani jinému z jeho party napsat další „Rock You Like A Hurricane“ nebo „Bad Boys Running Wild“, pár opravdu dobrých míst se na desce přece jen najde.
Hned úvodní „Rock For The Nations“ má veliké hitové ambice a dá vzpomenout na první alba (dodnes opravdu poslouchatelná) Vossovy Casanovy. I jeho hlas už zní méně afektovaně než v dobách desky „One Night Stand“ a i když ani on už nemá tolik nápadů jako v minulosti, sem tam se vytáhne, jako v „Out Of Time“ (pokud si odmyslíme ten křečovitý začátek) nebo v závěrečné baladě „Lay With Me“, která naštěstí postrádá unylost, jenž by se dala očekávat. Koneckonců se povedl i cover „What About Love“ od Heart, kde právě Voss dokázal udržet grácii originálu.
Pak jsou zde pochopitelně i místa, kde to více skřípe a kapela působí trochu těžkoprdelatě. Oproti úvodní, lehkonohé „Rock For The Nations“ je hned „Surround By Fools“ mnohem těžkopádnější a původně se slibně rozjíždějící „Riding Shotgun“ ustrne na nefunkčním refrénu, kdy stále čekáte, kdy to přijde, a ono stále nic a nic. Ovšem u desek podobných seskupení právě tohle bývá problémem. Jistá nevyrovnanost materiálu je cítit i zde.
Album je nahrané s nadhledem zkušených bardů. Zkušených bardů za zenitem. Je to poctivá hardrocková práce, která už nikdy nedosáhne úrovně nejlepších alb kapel, ve kterých pánové působili. Ale zase na druhou stranu občasný poslech tohoto počinu může přivodit i docela dobrou náladu.
|
