The Pretenders zdaleka není jen encyklopedický pojem, jak by se mohlo zdát. Původní složení sice už na prach rozemlely drogy, ovšem nezlomná zpěvačka Chrissie Hynde (doplněná původním bubeníkem Martinem Chambersem) se letos hlásí s novou deskou. Bude to ještě někoho zajímat? The Pretenders přece jen byli odrazem své doby, toho post-punku, který přišel po horečném létě 1977. Byli ženskou odpovědí na The Clash, The Damned a koneckonců i na Sex Pistols, se kterými Chrissie pojilo přátelství. Aby ne, vždyť krátce prodávala v obchodě Sex, který patřil Malcolmu McLarenovi a kde se Sex Pistols dali dohromady. The Pretenders ale vytěžili na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let z post-punku takřka maximum, když jejich alba pravidelně dostávala zlatá a platinová ocenění. Tak tomu bylo přes celá osmdesátá léta, i když do řad kapely několikrát (vinou drog) sáhla smrt.
V posledních letech ale The Pretenders působí spíše sporadicky, proto se o jejich novince „Alone“ dá mluvit skoro jako o blesku z čistého nebe. Když se totiž Chrissie před osmi lety vracela s deskou „Break Up The Concrete“ (opět u toho byl jako starý kumpán bubeník Chambers, který ovšem chtěl v roce 1990 Chrissie také zradit, když se vážně spekulovalo o tom, že nahradí Stevena Adlera v Guns n` Roses), zcela bez mrknutí oka se mluvilo o posledním albu. Aby také ne, věk se zastavit nedá a rebelovat v roce 2016 stejně jako v roce 1977 dost dobře nejde.
Ale „Alone“ je venku a byla by škoda, kdyby ta deska nevyšla. Jak vidno, studnice nápadů Chrissie ještě zdaleka nevyschla a přestože se jedná o album zcela nemoderní a zjednodušeně řečeno v podstatě o retro, zůstal tu stále ten typický cit pro melodii, stavbu skladeb a atmosféru. Ano, ano, všechno to zní, jako kdyby se to točilo v roce 1979, ale to sand příznivci kapele odpustí. Ve zvuku přece síla punku, nebo post-punku či alternativního rocku nikdy neležela. Ta byla v naléhavosti a nutnosti sdělení, a to „Alone“ obsahuje.
Chrissie je dnes už pětašedesát let a proto jí mnohem více vyhovují klidnejší kompozice, sama se už také od dob, co se rvala po ulicích po boku Iggyho Popa, hodně zklidnila. „Alone“ proto nabízí pohled na celou věc s přirozeným nadhledem, který přichází s věkem a působí, jako kdyby zpěvačka rekapitulovala svůj bohatý život a dlouhou kariéru. Nejcennější proto z této kolekce jsou věci jako „Never Be Together“, „One More Day“ (ta inspirace u hippies je výborná) nebo „Blue Eyed Sky“, kdy se hudba halí do pomalých temp a vůdčím prvkem je naléhavý projev zpěvačky. Tím se samozřejmě nedá říct, že by věci jako „Alone“ nebo „Roadie Man“ byly špatné, to ne. Jen jejich poloha není tak příjemná jako u výše zmíněných kompozic.
„Alone“ je proto deska, která jménu The Pretenders nemůže udělat ostudu. Zejména u starých fanoušků, kteří sledují kapelu celou její kariéru, se určitě setká s pozitivní odezvou. Jestli by to měla být labutí píseň kapely, určitě je to loučení velice důstojné a Chrissie Hynde by tak odešla ze scény se vztyčenou hlavou.
|
