Od loňska, kdy v polovině japonského turné za sebou třískl dveřmi zpěvák Simon Cruz, nevypadá to s s Crashdïet vůbec dobře. Přestože nedávno vystoupili na svém „Rest In Sleaze Festival“, představení nového zpěváka se fanoušci nedočkali, protože se kapela představila se čtveřicí hostujících vokalistů. A jak to vypadá, na současném stavu Crashdïet nenese vinu jen odchod Cruze, ale také fakt, že ostatní členové kapely si rozjeli vlastní projekty a na jejich společné dítko pomalu padá prach. Basista Peter London si založil vlastní kapelu Alter Egon a kytarista Martin Sweet nejenže nastoupil k punkmetalovým Sister (tam působí jako basista!), ale rozjel i svůj projekt Sweet Creature. Tady naopak má funkci hlavního kytaristy a zpěváka.
O tom, že vlastně Crashdïet stáli a padali s osobou svého původního frontmana Davea Leparda se posluchači už mohli přesvědčit několikrát, když ani jedna z pozdějších desek se jejich titánskému debutu nepřiblížila. Proto se ani od Sweet Creature a jejich debutu „The Devil Know My Name“ nedal očekávat druhý „Rest In Sleaze“. Martin Sweet sice není špatný skladatel a jako kytarista své kvality dokázal už mnohokrát, ovšem do génia Davea Leparda mu vždy mnohé chybělo. Právě proto je i debutová deska jeho kapely jen dobrým dílem. Stále se naivně čeká „Rest In Sleaze II“ a proto v porovnání s debutem Crashdïet bude každá další deska, na které se členové této kapely budou podílet, trochu blednout.
Sweet se prezentuje na „The Devil Know My Name“ i jako vokalista a přestože nezpívá vůbec špatně, nemůže se dost dobře srovnávat ani s Cruzem a už vůbec ne s Lepardem. Jeho hlas má sice potřebnou sílu, ale chybí mu rozsah, takže tam, kde by Lepard šel na krev a jeho projev připomínal cirkulárku, se Sweet zklidní a nepouští se do žádných velkých alotrií. To mu ale člověk nemůže vyčítat. Co ovšem vyčítat lze, je samotný úvod desky, protože kapela na něj umístila ty suverénně nejslabší skladby, které jako kdyby měly posluchače spíše odradit než nažhavit na věci příští. V podstatě se deska rozjede až s titulní věcí.
Pak už se deska jen lepší, ale ta pachuť z nepovedeného úvodu zůstává. Sweetova kapela postupně zní stále uvolněněji, jako kdyby si frontman chtěl odpočinout od běsnění v Sister a od stadionových atletických výkonů v Crashdïet. Album tak zní více americky než všechna Sweetova dosavadní tvorba. Více se ve skladbách jako „Away From You“, baladě „Our Moment“ či závěrečné tutovce „Perfect Day“ lne ke kalifornskému střihu. Hudba je najednou prosluněnější a optimističtější, než tomu bylo kdykoliv u Crashdïet.
Nejprve tedy tato deska působila tak trochu jako zklamání, i když člověk znalý skladatelských poměrů v Crashdïet ani moc neočekával. Nakonec se jedná docela o příjemné překvapení. Prostě o takovou nekomplikovanou rockovou desku,která má potřebnou energii, i několik skutečně dobrých nápadů, ale přece jen k tomu, aby se stala přelomovým dílem, jí ještě mnohé chybí.
|
