Dobří holubi se vracejí? Zpěvák Dalibor Halamíček je takový satelit, který se sice nepravidelně, ale naštěstí stále vrací na místo činu, tedy do studia, za mikrofon a na koncertní pódia. Po odchodu ze Salamandry mu to netrvalo kdovíjak dlouho, než se přihlásil o slovo s kapelou Moravius, pod jejíž hudbou byl podepsán kytarista Petr Štrauch (Solar System). Uběhlo téměř deset let od vydání debutu a Moravius je zpět. Vyjma Dalibora v kompletně obměněné sestavě, když i Petr Štrauch, který se nejen podílel na obnovení kapely, napsal nové skladby a zároveň nahrál všechny nástroje, dal nakonec přednost domovské kapele. Nicméně to spojení, které před deseti lety přivedlo na svět album „King`s Grave“, neztratilo nic na své funkčnosti a při porovnávání debutu a novinky „Hope In Us“ se dá říct, že čas je naprosto nepodstatná veličina.
Alespoň co se prvních dvou třetin alba týká. V nich Moravius jasně říká, v čem je jeho síla a kde je jeho parketa. Hlas Dalibora Halamíčka je takovou stabilní a osvědčenou klidnou silou, která se do ničeho nemá potřebu tlačit násilím, zní velice přirozeně a civilně, a v pohodě utáhne celé album, nemusí se pouštět do nějaké hlasové gymnastiky a když už se pustí do nějakých emocionálních variací, jsou vždy účelné, nenásilné a nestrojené. A pochopitelně, dá se u něj vzpomínat na raná léta Salamandry. Tomuto pocitu napomáhá i rukopis Petra Štraucha, kterému šlapavě kvaltující melodická muzika se zpěvnými refrény, potřebnou špetkou dramatičnosti, nezbytnou hrstí agresivity i dokonalou harmoničností (samozřejmě v bezchybném muzikantském provedení) zjevně padá z rukávu a přitom je natolik jemně variabilní, že by do trojúhelníku Moravius – Solar System – Salamandra mohl trvale přispívat s tím, že by v takto vzniklé množině bylo možné každou ze skladeb směřovat k tomu správnému vrcholu.
Z první osmičky skladeb (včetně intra) je možné vsadit na cokoliv. Nelze tvrdit, že Moravius přichází s nějakými přelomovými nápady, na „Hope In Us“ se jede v osvědčených kolejích - osvědčená melodika, osvědčené postupy, osvědčený hlas, které strašně snadno padají do uší a které jsou přiživovány jemnými ingrediencemi – dětským sborem v titulní skladbě, šťavnatým klávesovým motivem (nejen zde) v „Magic Flute“, dokonalou gradací v agresivní „Don`t Waste Your Time“ (je pikantní, že jde o jedinou skladbu na desce, ke které hudbu napsal Dalibor, ale sólového zpěvu se ujal Tommy Reinxeed Johansson) se skvělou příměsí živočišných výšek (ano, ty superlativy naznačují, že právě tahle skladba se mi do závitů zakousla nejsnáze a nejhlouběji).
Co že za překvapení si Moravius připravili do závěru desky? „Prison Of the Soul“ je možné počítat mezi vydařenou výše zmiňovanou klasiku, jen její zařazení mezi „For Timo“ a „Reqieum“, které docela zásadně mění charakter alba, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Jak je již z názvu patrné, „For Timo“ je jednoznačnou poctou Stratovarius (ke kterým Moravius svými postupy samozřejmě nemá kdovíjak daleko) a jejich bývalému principálovi (a to včetně textu Lucky Roubíčkové, z kterého je cítit velká úcta k tomuto muzikantovi). Proč nahrávat coververzi, když můžu být Stratovarius sám? Povedený kousek! Závěrečná „Requiem“ (která se o finské velikány v některých pasážích taky intenzivně otírá) pak staví dopředu atmosféru. Už samotný fakt, že tahle skladba má necelou čtvrthodinu a přitom ve své dramatičnosti a majestátnosti nepoleví, atmosféru udrží (samozřejmostí jsou smyčce, sbory, výpravnost…) svědčí o tom, že i tenhle krok, byť ze zcela jiného spektra, se Moravius vydařil.
Že tam na té severní Moravě ale mají power-speedově úrodno!
|
