„Muzika na koncertech není jen o samotné hudbě, diváci se chtějí bavit, chtějí vidět show.“. Tak praví Antonín Šrajer z turnovské smečky Deathward, čímž vysvětluje potřebu kapely oživit hraní kostýmy, make-upy nebo stojanem na mikrofon od uměleckého kováře. Já si ale jako protivný recenzent musím okamžitě položit otázku: není celý cirkus náhodou zastíracím manévrem pro menší nápaditost hudební složky? Po poslechu debutové fošny „Crush The Enemy“ hned nabízím odpověď: není! Táborští totiž umí pořádně šlápnout do pedálů a k vizuálnímu pozlátku dodat náležitě výbušný metalový „soundtrack“.
Slůvko soundtrack jsem sice ohraničil uvozovkami, je ale pravda, že díky mohutným orchestrálním aranžmá nemá produkce Deathwardu daleko k scénické tvorbě. A jde právě o tento dramaticko-epický prvek, který si téměř s autokratickou samozřejmostí přitáhne posluchače na svoji stranu a nekompromisně jej podvolí hudebnímu „kázání“. Něco takového by ovšem nebylo možné bez dobrého zvuku, tento faktor si však pánové uměli ohlídat a ve studiu 3bees stvořili adekvátně majestátní sound. Ten začne působit hned v úvodní skladbě „Alone In The Darkness“, a právě ta nám poslouží k detailnímu rozboru produkce turnovské, neboť jsou v ní ke slyšení všechny charakteristické znaky kapely.
V první řadě jde o hutnou atmosféru, na jejíž tvorbu kladou muzikanti velký důraz a z velké části se jim jitření temně gotických nálad skutečně daří. Stylově se totiž pohybujeme na rozhraní brutálněji zaměřeného symfo-metalu, nejsilněji připomínajícího norské legendy Dimmu Borgir (Antonín Šrajer ostatně inspiraci touto kapelou sám naznačuje). Znamená to úsečné riffové valy v doprovodu spektakulárních orchestrací, mnohdy navíc doplněných dalšími oživujícími prvky, jako jsou kostelní sbory, latinský jazyk nebo hororová dětská říkanka (songy „Gods Blessing", „The Omen“). No a pak zde máme zpěv borce s výbornou přezdívkou Mr. Cockerhell, jenž zastává rovnou dvě polohy, jak melodickou, tak growlingovou. Čímž se dostáváme k lesku a „špíně“ táborské kapely.
Leskem ovšem nemyslím klidný vokální projev, neboť ten zrovna Cockerhellovi neleze z hrdla s potřebnou líbivostí, oproti tomu growling je v jeho podání bezchybný, atraktivní a démonicky uhrančivý. Právě tato hlasová diference má hlavní podíl na finálně rozpolceném zážitku, jelikož logicky ovlivňuje samotnou hudbu. Ta jinak slušně baví, nejvíce ve zmíněném otvíráku „Alone In The Darkness“, dále v parádně odfrázovaném a trubami kořeněném výbuchu "Slave Song", nebo opusu s nekompromisně nátlakovým refrénem "Crush The Enemy". Avšak najdou se i slabiny, jako když některé silné nápady rozmělní přemrštěná stopáž (např. minikoncept s názvem „The Lost King“). Na závěr je tedy nutné zopakovat, že pokud se hudební nebo growlingové stránky věci týká, jde o dílo silně nadprůměrné, dobrý dojem ale hrubě snižují pokusy o čisté vokální party. A to je velká škoda.
|
